Jan Novák i z rozhovorů vychází jako člověk, který Kunderu nenávidí – a užívá si to. A tak jako je pro práci biografa špatným východiskem zbožštění subjektu, o němž píše, je stejnou brzdou i nenávist. Rozhovor s Novákem v Respektu je veden způsobem „co ještě ohavného byste nám mohl o Kunderovi sdělit“. A na kapciózní otázky Novák s chutí odpovídá. Pochopitelně, Respekt před pár lety rozpoutal kauzu s údajným Kunderovým udavačstvím, takže další munice je vítaná. Už to označení udavač, které na něj nalepili, je absurdní.
Psal se rok 1950, doba byla příšerná, bylo mu 21 let a on té ideologii věřil. Novák má jasno, jestli se tehdy ve svých názorech mýlil, pak je zločinec. To je však logika stalinských procesů. Potíž je ale v tom, že Kundera prostě nešel udat žádného agenta-chodce a všechny takzvané důkazy jsou neprůkazné. Nepodepsal žádný výslech a nikde nefiguruje ani číslo jeho občanského průkazu.
Velvyslanec Fleischmann o Kunderovi: Falešné zprávy o smrti starého a nemocného pána nechápu |
Novák je ochotný uznat, že je slušný spisovatel, ale zas ne tolik, prý se recykluje. Takže zatímco Kundera dle Nováka sám sebe vykrádá, jiní tvůrci svá témata rozvíjejí. Komické je pak Novákovo tvrzení, že Kundera píše o udavačství tak autenticky, že tyto peripetie musel prožít. To je podle vzoru „kdo chce dobře zahrát vraha, musí vraždit“. A co třeba že je dobrý spisovatel? Tato alternativa zřejmě nepřichází v úvahu. Se svým rozborem Kunderova díla přispěchal Pavel Šafr a o Nesnesitelné lehkosti bytí napsal, že je z poloviny kýč a Kundera mělký pisálek. Nu, snad si knihu neplete s jejím mizerným filmovým přepisem a jistě také přečetl víc než jeden sešit Směšných lásek a další díla z doby exilu, hlavně ta ve francouzštině má v malíčku.
Novák Kunderovi skoro nic nepřizná, klade mu za vinu i to, že StB nezneužila kompromitujících materiálů, které na něj měla, jako to učinila u Vaculíka. Z pamětníků taxuje jako důvěryhodné hlavně ty, kteří by byli ochotni řádně vybarvit obraz amorálního lotra. Osobně bych pana Pondělíčka, který v knize figuruje jako Kunderův starý přítel, za kamaráda nechtěla. Špatný literátův charakter má doložit i zaznamenání chlapských keců na adresu žen i popisy prostopášnictví, ale to by mohlo zapůsobit leda na stoletou jeptišku. Tolik práce a stránek, a přece o skutečném Kunderovi tak málo. O jeho životním osamocení, o jeho prokletí oddělovat se od ostatních, o přecitlivělosti. I o tématu soucitu, který u něj tak zvláštně rezonuje. Kundera není nekritizovatelný, ale takový zavilý hnojomet, jak trefně napsal na svém Facebooku Pavel Kosatík, si nezasloužil.