Představitelé KSČ byli obyčejní kolaboranti a vlastizrádci, nejdřív v demokratickém Československu existovali jako pátá kolona Kominterny, což byl nadřízený gaunerský spolek, který měl rozvracet jiné země a pracovat na bolševické revoluci. Po válce mleli o proletářském internacionalismu a konali jen podle pokynů Moskvy.
Na východ putovaly strategické suroviny, hlavně uran, který po sovětském vzoru dobývali v koncentrácích političtí vězni. Dá se vůbec to nezměrné zlo, které tu vládlo čtyřicet let a zdeformovalo myšlení lidí víc, než jsme ochotni si připustit, pochopit? A mají dějiny KSČ, která se zakládala od 14. do 16. května 1921, nějaké světlé body?
  |
Nejspíš odboj za druhé světové války, mnozí komunisté statečně bojovali proti nacistům, to se jim nesmí upřít, i když oni sami se po válce tvářili, že západní odboj neexistoval, a ještě jeho hrdiny zavírali do kriminálů. Válka jim znovu nahnala voliče, před ní již stalinské vedení, které se KSČ zmocnilo koncem 20. let, moc úspěchů neslavilo, ostatně každý slušný člověk se od Gottwalda a spol. musel odloučit; Ivan Olbracht tehdy v roce 1929 trefně poznamenal, že tímto vedením strany by se nenechal vést ani na nejbližší zastávku tramvaje.
VIDEO: Slavný Jakešův projev na Červeném Hrádku. Přehrajte si jej celý |
To, že komunisté bojovali proti nacistům, také způsobilo zmatek, pořád dost lidí nechápe, že hnědý teror a rudý teror se až tolik neliší, jeden si vetkl do znaku rasovou nenávist, zatímco druhý třídní. Prostředky a metody měli a uplatňovali vždy stejné. Vždycky když dojde na to, jak se komunisté dostávali k moci, vzpomenu si na Brechtův Zadržitelný vzestup Artura Uie. Líčí vzestup malé bandy gangsterů, která ovládne město díky strachu, chamtivosti a lhostejnosti. Brecht to sice napsal jako podobenství o nacistech, ale padne to i komunistům.
Dnešní KSČM je nástupnická strana KSČ a nikdy se od své minulosti nedistancovala, chová se pořád stejně a hlásá stejnou demagogii. Ukázkovou bolševickou rétoriku předvedl při zmíněném výročí místopředseda strany Stanislav Grospič, kariérista, který měl žaludek na to, aby do strany vlezl ještě v roce 1987 (mimochodem proslavil se výrokem, že většina úmrtí v srpnu 1968 byly dopravní nehody, pochopitelně – jak jinak třeba hodnotit takové převálcování tankem).
Na dotaz rozhlasového redaktora Pancíře, zda je sté výročí příležitostí pro zásadní sebereflexi poválečného období, se nejprve zkusil tvářit, že se KSČM narozeniny netýkají, a pak začal redaktora poučovat, že se zakládalo tři dny, což Pancíř nepopíral. Nakonec to ale Grospič rozbalil, bylo to prý sto let bojů za sociální spravedlnost, které výrazně posunuly českou společnost, a díky nim máme osmihodinový pracovní den.
Kam společnost posunuly, to jsme všichni dobře viděli, škoda že nepokračoval dál tak, jak jsme to léta slýchali: díky komunistům jsme přešli od kadibudek ke splachovacím záchodům a přestali prát na valše a pořídili si pračky, zatímco na Západě takové štěstí neměli. Osobně bych raději pracovala šestnáct hodin denně, jen abych jejich skvělý experiment za sociální spravedlnost nemusela zažít na vlastní kůži.
