Tímto způsobem vzalo za své přes osm set klášterů a tak lze po celé Británii spatřit větší či menší ruiny starých opatství, které v krajině vyhlížejí nesmírně romanticky.
PŘEDCHOZÍ DÍLY ČTĚTE ZDE: |
Fountains Abbey na západ od Yorku je jedno takové místo. Založili ho benediktini a posléze ho převzali cisterciáci, kteří čile obchodovali s jižní Evropou.
Monumentální zbytky klášterních budov se tyčí v údolí řeky Skell, obrovité začernalé a zvětralé kameny dávají tušit, že klášter patřil mezi nejdůležitější v zemi. Ze zříceniny se dosud zachovaly valené klenby a v katedrále gotická okruží dvacetimetrových oken a ještě dnes tu vyzařuje zvláštní energie.
Zbytky kláštera jsou propojené s nádhernou klasicistní zahradou Studley Royal: z řeky Skell byly vytvořené umělé meandry, jezero a rybník. Tomu se říká Měsíční a uprostřed něj se tyčí socha bohyně Diany, podél řeky pak jsou různé chrámky a gloriety.
Napadá mě, že naše Veltrusy jsou ze stejného rodu, i když jejich zahrada se ještě nevzpamatovala z povodní před osmi lety. U vchodu do areálu nás čeká řečný chlapík a chrlí na nás, že zná Prahu a české hokejisty, jedny Čechy už tady letos viděl a zdejší zahrada se prý inspirovala Versailles. Můj dotaz, zda se jedná o zahradu francouzskou, řečníka mírně popudil a dlouze vysvětluje, že inspirace není kopírování. Nakonec se nám daří prchnout z jeho dosahu a vydat se na prohlídku.
Hned vedle kláštera je renesanční Fountains Hall, který dal postavit majitel panství z kamene vylámaného z ruin. Dále pak středověký mlýn s legrační interaktivně se tvářící expozicí – je to jedna obrazovka, na níž stále dokola cosi huhlá mnich v kápi, bohužel se nedozvíme, co nám s takovým zaujetím vysvětluje, protože zvuk nejde.
Než dojedeme do Yorku, plazíme se ještě za poledního vedra v Yorkshire Sculpture Park, což je sochařská galerie pod širým nebem o rozloze 110 akrů. Je tu hlavně Henry Moore, ale na fotografiích ve vstupní budově visí fotografie spousty dalších zajímavých plastik.
Slunce nám pálí na hlavu přímo děsivě a my sveřepě hledáme anoncovaná díla, zatímco všichni normální lidé obědvají v chládku.
Nakonec najdeme hlavně stádo ovcí, které se právě stříhají a strašlivě bečí. Zaujme nás, že každá ovce bečí v jiné tónině, jedna chuděra s hysterickým sopránem vylezla do výklenku ohrady a třese se hrůzou v předtuše příštího. Ostříhané běloskvoucí a "nahaté" ovečky jsou potom vypouštěny na louky, kde se okamžitě klidně začnou pást.
Fascinovaně na celý ovčí cirkus zíráme a ponecháváme nenalezené sochy svému osudu.
Město York, metropole severní Anglie založená Římany v roce 71 po Kristu, je prý nejstrašidelnější město v celé Británii, jen za poslední léta tu prý bylo spatřeno sto čtyřicet duchů. )
Například v jednom z nejstarších domů ve městě v Treasurer´s House, který stojí na nádvoří katedrály, prý jakýsi instalatér Harry viděl celou římskou legii. Aspoň se to píše v knize Liz Linahanové Po stopách duchů severní Anglie, což je hrozně zábavné čtení už proto, že autorka vůbec nepřipouští pochybnosti, že by třeba zjevující se duchové mohli být výplodem fantazie. Takže není známo, zda zmíněný instalatér po náročné opravě vodovodu něco nepožil, trochu si nepospal a zmínění legionáři pak nedefilovali v jeho hlavě. V každém případě je York krásný, starobylý, a kdo si myslí, že umí anglicky, tak ať na to tady zapomene, zdejším občanům vůbec není rozumět a dál na sever je to ještě horší.
A taky se tu téměř nedá sehnat hotel, malým zázrakem se nám to daří prakticky v centru, hotýlek se jmenuje St. Denys, tváří se nóbl, ale uvnitř je to pěkná myšárna. Na záchodě je obrovské okno bez rolety s výhledem na protější kostel s farou a poměrně frekventovanou ulici, tady se zřejmě dá trůnit jen když se setmí. Navečer pořád žádní duchové v dohledu, ale slavná zdejší katedrála York Minster je krásně nasvícená zapadajícím sluncem a uličky s nejrůznějšími vývěsními štíty od medvídka až konvici na čaj jsou kouzelně pitoreskní.
Na druhý den ráno rychle spěcháme do katedrály, v níž se samozřejmě platí osm liber, žádné slevy tu neplatí. Největší exkluzivitou této stavby, která se začala stavět v roce 1220, jsou vesměs původní okna.
To východní má prý rozměry tenisového kurtu a z dálky vypadá jako nádherná abstraktní koláž. Uprostřed střední chrámové lodi je postaveno dřevěné hlediště s elevací, neboť se zde pořádají koncerty. Je volně přístupné, ale když na ně vylezu, běží ke mně jakýsi fámulus, který tu stěhuje židle a klepe si na čelo, co prý tam dělám. Zaplatila jsem si a tak se koukám, odseknu vztekle. Jestli prý jsem se nezbláznila a okamžitě táhne tyče a šňůru, kterou to celé obežene. Přece jenom jsme v katedrále a diskuse by se stejně nikam nevedla, jelikož by byl jazykově ve výhodě a tak se snažím po něm hodit pohled, který zabíjí. Moc to nezabírá a tak se propadám do tichého vzteku. Je to neuvěřitelné, ale taková hloupost mně otrávila celou návštěvu. Jdu se uklidnit do nádherně sklenuté kapitulní síně, která má dřevěnou klenbu. Je div, že vydržela, protože s překvapením zjišťujeme, že v roce 1984 zničil jižní část kostela velký požár. Dodnes není jasné, jak k ohni došlo, celá událost je prý obestřená tajemstvím. Nakonec se odborníci přiklonili k názoru, že střechu katedrály zapálil elektrický výboj zvaný Eliášův oheň. Opravili ji ale dokonale. Znovu ji obcházíme a hned nás zaujmou její chrliče, pak že ve středověku neměli smysl pro humor.
Jelikož je zřejmě i v Anglii červen čas školních výprav, courají se tady otráveně vyhlížející žáčkové s kantory. Jeden takový si své stádečko asi osmiletých dětí shromáždil pod stromem a podává výklad, tváří se před těmi caparty, tak důležitě a vševědoucně, že nás to nadmíru rozveselilo. I proto, že nevidí, jak ho dva kluci v zadních řadách parodují. Když jim dojde, že je vidíme, znejistí, ale pak se začnou ještě víc předvádět. Ach, jak jen je učitelské povolání nevděčné.
Z Yorku na sever a k pobřeží vede naše cesta národním parkem Nort York Moors, jehož část tvoří rozlehlá a pustá vřesoviště a slatiny. Kromě toho tu mají starou železnici, která spojuje městys Pickering a přímořské Whitby. I když už ji jednou zrušili, pár nadšenců ji obnovilo a dnes tu jezdí parní lokomotiva ku potěše dětí i dospělých.
Městečko Hutton-le-Holle je rozprostřené na zelených kopečkách a na travnaté návsi se popásají ovce.
Jsou to něžná bílá jehňátka, které vypadají, že netouží po ničem jiném než dát se pohladit, ale kdepak nic takového, jakmile se k nim člověk přiblíží, zabečí a utečou.
Auta tu jezdí krokem, důchodci sedí na lavičkách nebo před krámkem a popíjejí čaj. Nahoře na vřesovištích fouká vítr a je vidět až k moři. Mají tu ceduli, abychom si dali pozor, že jsme se ocitli v oblasti zločinu, kde se vykrádají auta. Hm, asi tu jednou za rok někdo ukradne v autě svačinu, říkáme si, protože anglický venkov je pořád ještě místo, kde se nezamyká.
Sjíždíme pomalu k pobřeží, ještě vidíme supící vláček, jak odváží poslední výletníky.
Whitby na břehu Severního moře má jako hlavní dominantu ruiny opatství, které se zdvíhají na skále nad městem. To dělí na dvě části řeka, přístavní část je malebná s barevnými rybářskými domky. My ale pokračujeme do ještě hezčího místa, které se jmenuje Robin Hood´s Bay.
Zde na nás čeká Bed and Breakfest u příjemné staré paní. Má sice spoustu sádrových nesmyslů v zahradě a v pokoji nalézáme postel s komickými nebesy, ale je tu balkon s nádherným výhledem na moře, které je právě v odlivu.
Scházíme dolů do vesničky až k moři, je to čistě "lufťácká" záležitost, kde se pronajímají prázdninové domky – za čtyři sta liber týdně. Původně to bylo pašerácké doupě a sám Robin Hood si měl ve zdejším zálivu měl schovat lodě, kdyby potřeboval rychle zmizet.
Jsou tu úzké a křivolaké uličky s kočičími hlavami a domky u moře jsou obehnány vysokou betonovou zdí, omlácenou mořem, prý tady bývají strašlivé podzimní bouřky. Teď to tak nevypadá, moře je kilometr daleko a ještě klesá, v bahně a písku a zbylých jezírkách se šťastně popelí děti a psi. Za odlivu se dá dojít hodně daleko, ale raději ať to nezkoušíme, když přesně nevíme, kdy se voda vrátí. To se stane v noci a moře nám šumí skoro pod okny. Tady by se vážně dalo být i déle, ale my musíme jet ráno do Skotska.