MACHALICKÁ: Sestřičky o devět let později. Kvalitní tvorba ustupuje stokrát vyvařeným vykopávkám |
Něco zbylo, třeba zděný portál vstupu do lomu Na Požárech, kde se těžilo do roku 1959, je to místo zvláštní přitažlivosti a také přírodní památka a není divu, že jej vyštrachali filmaři, tady se třeba točila Vontská bitva v Bočanově seriálu Záhada hlavolamu z roku 1968. Dřív tady stály budovy kanceláří, kompresorovna, železniční remíza, betonová rampa a na dostřel byl secesní areál vápenky firmy Biskup a Kvis z počátku 20. století, který byl opuštěn po roce 1990, později se tu provozoval paintball, takže o stěny se rozprskávaly míčky s barvou, což vypadalo vesele, ale i to už je dávno pryč. Tuto úchvatnou zábavu jsem zde viděla víckrát, všichni ti zastydlí puberťáci to brali hodně vážně a projít kolem nebylo jen tak.
Z vápenky zbyly jen obvodové zdi a přitom to mohla být nádherná technická památka, která by jistě našla dobré využití. Mohl tu stát i technický skanzen, jako jsou třeba Solvayovy lomy, protože pozůstatků lomové činnosti tu byla spousta – stará napůl dřevěná věžovitá budova u železničního přejezdu, o kus dál portál tunelu do lomu Rokle, kde byly i koleje a další remíza, budova drtiče a kulového mlýna a také mosty přes potok, všechno poctivé železo, které vybízelo, aby bylo odnešeno do sběru. Byl tu božský klid, jen občas tu ložírovali bezdomovci, a tak přičinlivé včelky všechno pomalu demontovali, dnes už tu není skoro nic.
MACHALICKÁ: Sto let zločinecké organizace. Představitelé KSČ byli obyčejní kolaboranti |
Z čeho ale srdce bolí nejvíc, je Trunečkův mlýn, necelý kilometr od Řeporyjí. Pozorovat tuto postupnou a zbytečnou zkázu je hodně smutné. I historie mlýna je příznačná pro naše končiny. Nejstarší zmínky o něm spadají do poslední třetiny 18. století a rodina Trunečkova jej vlastnila od počátku 19. století. V letech 1910–1911 byl přestavěný na válcový a vodní kolo nahradila Francisova vodní turbína. Mlynáři tu přežili válku a osudný se jim stal – jak jinak – až komunistický režim, v roce 1951 se mlýn nuceně uzavřel a pak jej využívalo JZD ke šrotování a skladování obilí. Tito skvělí hospodáři se s údržbou nezdržovali, takže když jej pan Truneček po roce 1989 získal v restituci, žádná sláva to nebyla.
Všude se píše, že mlýn postupně zchátral a nestál pak za opravu. To je nesmysl, po pádu komunismu nebyl v dobrém stavu, ale ještě počátkem 90. let to byl kompatní stavební celek se střechami a s unikátním mlýnským složením, které laskavý pan Truneček každému rád ukázal. Starý pán byl ale na restituci sám a bez prostředků, takže nemohl větší opravy provádět. Zemřel bez dědiců a teprve po jeho smrti započala totální zkáza. Stačilo pár let, co šlo, se rozkradlo, pak se propadly střechy a tak dále a nevesele. Hlavně že se pak torzo mlýna, na jehož štítě lze ještě přečíst nápis Trunečkův válcový mlýn, oplotilo. Osud zbytečně zničeného Trunečkova mlýna výmluvně dokládá zájem státu i obcí o technické památky. Na území Prahy mohl stát mlýn s původním zařízením, kterých není mnoho, ale nikdo nehnul ani prstem.
