Po třech měsících vlády se premiér a jeden z nejdéle sloužících francouzských politiků Michel Barnier odporoučel. Mnozí mají v paměti jeho předchozí angažmá, ať šlo o ministra zahraničí či vyjednavače EU pro brexit. Třiasedmdesátiletý politik, známý schopností vyjednávat, byl pověřen prezidentem Macronem, aby zastával roli premiéra v jednom z nejtěžších období Páté republiky. Odvedl za ten krátký čas nadlidský výkon, za který mu prezident poděkoval a označil jeho provedení za „oddané a bojovné“.
Situace v zemi se po Macronově překvapivém rozhodnutí z 9. června, tedy rozpustit Národní shromáždění a vyhlásit předčasné volby, dostala do turbulentní fáze blížící se krizi režimu.
Macronův velký třesk. Rozpuštění parlamentu chystal potají několik měsíců, sází na moment překvapení |
Je to čas stmívání, v kontrastu s prvním pětiletým obdobím od roku 2017, kdy se Macronovi dostalo přezdívky božského Jupitera. Není to poprvé, kdy musí prezident čelit krizi: byla tu aféra osobního strážce Benally, vzedmuté protestní hnutí žlutých vest, těžké období covidu a v neposlední řadě dvoje prohrané volby, evropské a parlamentní. Uskupení kolem Macrona, označované někdy jako Macronie, doznalo v roce 2022 výrazných ztrát, především ztratilo parlamentní většinu.
Macronova prezidentská legitimita se dostala do údobí, v němž sčítá padlé. I ti nejbližší se od něho odvracejí a hledají způsob, jak zvrátit tuto fázi ve svůj prospěch. Nikdy nebylo v jeho stínu tolik prezidentských kandidátů jako nyní.
Skoro se dá říci, že co bývalý premiér, to budoucí kandidát na prezidenta v roce 2027, kdy již Macron potřetí kandidovat nemůže. Po sedmi letech vlády si mnozí přejí, aby on sám, a pokud možno co nejdříve, podal demisi. Macron ve svém projevu tuto eventualitu odmítl a obvinil opozici z antirepublikánských tendencí.
Ale nejen opozice činí prezidenta zodpovědným za hospodářskou situaci země s obrovským deficitem v řádu stovek miliard eur. Veřejný dluh Francie by se měl dostat z původních 109 % v roce 2023 do roku 2027 na celých 112 % HDP. Na rozdíl od loňského předpokladu deficitu na úrovni 4,4 % HDP se nový odhad pohybuje na 6,1 %.
Ústupek socialistům jako spása Francie? Macron se nevzdává a hledá nové řešení |
A nejde jen o ekonomiku. Legitimita Macronovy moci, založená na vizi „nového světa“, se zpočátku líbila všem, kteří se chtěli konečně zbavit tíže období, kdy zemi válcovaly dvě dominantní strany – pravicoví republikáni a socialistická levice. Socialisté i republikáni po Macronově nástupu výrazně ztratili, posílily ovšem extrémy, levicový i pravicový. Tedy Národní sdružení Marine Le Penové a Nepoddajná Francie Jeana-Luca Mélenchona.
Odtud vychází i nástup krize režimu, kdy ústavně exponovaný prezident musí čelit opozici, jež nemá kapacitu činit kompromisy. Ani soužití, ani koalice. Ač prezidentovi stále náleží pravomoci zejména v oblasti zahraniční politiky a obranyschopnosti, po vyhlášení předčasných voleb si podepsal ortel. Hrál vabank proti všem – a všichni se obrátili proti němu. I ti nejbližší dodnes nepochopili, co se stalo v Macronově hlavě, když v červnu volby vyhlásil.
Vypadalo to v jednu chvíli jako mistrovský tah, jak předejít podzimnímu vyhlášení nedůvěry tehdejší vládě mladičkého Gabriela Attala, jehož už někteří viděli v prezidentských holínkách. Nyní má Macron na stole novou demisi vlády, jíž byla většinou 58 procent vyhlášena nedůvěra z obou krajů spektra. Macron tím ztrácí půdu pod nohama a jeho jupiterský sen se zdá být v troskách.
Barnierova mise
Mýlí se ti, kdo tvrdí, že francouzská Pátá republika je prezidentským systémem. Role dvoukomorového parlamentu je zásadní a chvíli to vypadalo, že nečekaná situace s menšinovou vládou přispěje ke kultivaci tohoto mocenského rozložení. Macron ustoupil do pozadí a nechal pracovat premiéra.
Francouzští poslanci vyslovili nedůvěru vládě, poprvé od roku 1962 |
Barnier chtěl přiškrtit deficit a opřít se o krajně pravicové Národní sdružení. Právě to byla fatální chyba, že korektní a uhlazený Barnier vsadil vše na ústupky Le Penové (kolik červených linií musela vytáhnout, aby ho ponížila?) a jejího navoněného následníka Jordana Bardelly. Od počátku to bylo jeho Kainovým znamením – a nakonec se stalo i jeho krucifixem.
Složení Barnierovy vlády, jež trochu připomínalo sakristii bývalého neúspěšného prezidentského kandidáta Françoise Fillona, bylo trnem v oku levici jako celku, včetně socialistů a zelených. A už vůbec nestačilo Le Penové, která se rozhodla Barnierovi rovnou zlomit vaz.
„Letadlo ve vývrtce“. Hrozí Francii dluhová krize v řeckém stylu? |
Co bude dál? Prezident nejpozději příští týden vyhlásí jméno nového premiéra. Rozpočet na příští rok, který padl s vládou, bude nastaven na letošních parametrech. A kdo bude nový premiér? Nejdéle Macron v Elysejském paláci obědval s Françoisem Bayrouem, předsedou Demokratického hnutí, jemuž vděčí za ústup a podporu při prvním svém vítězství v roce 2017.
Bayrou bývá často přehlížen a vysmíván, ale nelze mu upřít kapacitu a inteligenci, jež nehraje pouze na první signální soustavu. Naopak to vypadá, že hraje vždy na více šachovnicích. Byl to také on, kdo kdysi silně vnesl do politické arény téma poměrného volebního systému, tolik drahého Marine Le Penové. A v létě pozval na svou stranickou univerzitu posledního socialistického premiéra z časů levicového prezidenta Françoise Hollanda...
