V rámci schválení nového Trestního zákoníku se poslanci a poslankyně různého vyznání a orientace dopustili několika poměrně revolučních změn především co se týče dětí. Snížením věkové hranice trestní odpovědnosti a legálního sexuálního styku překročili hranici patnáctého roku lidského života.
Z hlediska matematiky se tato změna nezdá nijak radikální, vždyť jde o ubrání pouhého jednoho roku života v sexuální nevinnosti a beztrestnosti. Je však dítě před patnáctým rokem ještě skutečně sexuálně a kriminálně nevinné? Poslanci a poslankyně, kteří jsou z velké většiny i rodiči, si myslí, že nikoli. Spolu s reálným a virtuálním ministrem spravedlnosti tvrdí, že děti jsou dnes mnohem zkušenější než v minulosti, že jsou schopny krást a vraždit a souložit možná ještě dříve než od čtrnácti. Proč tedy jejich aktivitám nedát pořádný „legislativní rámec“?
Hranice jako jediná ochrana
Jak by to vypadalo, kdyby čtrnáctiletý hoch a čtrnáctiletá dívka souložili zcela nelegálně? Co by bylo, kdyby naše děti jenom tak bůhzdarma zabíjeli či okrádali slušné občany - rozuměj voliče?
Podle poslanců a poslankyň by to byla zřejmě katastrofa. Ve snaze vyhovět hlasu lidu tvrdí, že děti jsou dnes sexuálně vyspělejší, tělesně a psychicky zralejší, než tomu bylo v minulosti. Tvrdí také, že v jiných zemích je hranice trestní odpovědnosti mnohem nižší, a proto bychom neměli zaostávat za „trendem“ ve vyspělých zemích.
Pokud se na tyto „politické“ argumenty podíváme z pohledu odborníků, ať už psychologů, psychiatrů, anebo renomovaných vědců, zjistíme, že v mnoha ohledech neobstojí. Sexuologové například tvrdí, že sexuální zrání dětí se v posledních desetiletích nijak dramaticky nezrychluje (viz např. názor Petra Weisse, Legální sex už od 14 let, LN 1. 12.). Jejich výzkumy nesvědčí o tom, že by děti zahajovaly sexuální život dříve než před patnácti až dvaceti lety, spíše roste „sexuální zodpovědnost“.
Ti, kdo se zabývají sexuálním zneužíváním dětí, také vědí, že hranice patnácti let pro legální sex se v trestních řízeních zpravidla využívala ve prospěch dětí, tedy nikoli proti nim. Byla kupříkladu jedinou ochranou pro dívky znásilňované jejich trenéry, učiteli či sbormistry, kteří na svoji obranu prohlašovali, že „byli sami svedeni nebo že se to dívkám líbilo“. Hranice pro legální sex také vůbec nesouvisí s fyzickou schopností odpovídat na sexuální stimulaci, kterou mají již kojenci, nýbrž s podřízenou pozicí dítěte vůči dospělé autoritě.
Zeptejte se zneužitých dívek, jaké měly pocity, když se na soudních jednáních probíralo, zda během „styku“ měly či neměly orgasmus! Těmto a podobným ponižujícím otázkám by bylo po přijetí novely Trestního zákoníku vystaveno ještě více obětí sexuálního zneužívání než v minulosti.
Magické „čtrnáctileté“ věkové hranici poslanci podlehli i v případě trestní odpovědnosti. Je fakt, že kriminalita dětí a dospívajících v posledních patnácti letech opravdu narostla. Novinkou jsou i brutální vraždy spáchané dětmi pod patnáct let. Společnost se bouří a žádá tvrdá opatření. Jsou však pachatelé zločinů v dětství skutečně zralejší než děti, které zločiny nepáchají? Ti, kteří tvrdí, že ano, zřejmě vycházejí z toho, že k vykonání krádeže nebo dokonce vraždy je potřeba vyšší intelekt a vyšší odvahu, než jakými děti disponovaly dříve.
Z pohledu dětského psychologa či psychiatra je to nesmysl. Jednou z příčin okradení či ublížení jinému člověku je omezená schopnost vcítění se do pocitů a myšlení jiné osoby. Tato schopnost není vrozená a jedinec se jí může během vývoje naučit. Může, ale nemusí. Schopnost porozumět jednání a stavu mysli jiné osoby se nevyvine u dětí, jež jsou citově zanedbané či týrané. Kromě traumat, která si tyto děti do života odnášejí, s sebou nesou i určitý sociální handicap, jenž významně zvyšuje pravděpodobnost rizikového sociálního jednání.
To, co tyto rizikové děti nejméně potřebují, je izolace v neosobním, necitlivém prostředí, ve kterém nebudou mít šanci zažít opravdový lidský vztah, ve kterém by „dozrály“ nejen intelektově, ale i citově. Řešení vážného problému kriminality dětí, které nový trestní zákoník nabízí, znamená, že tyto - dle laiků „zralé“ - děti pošleme mezi ještě „zralejší“ jedince a uděláme z nich skutečné zločince. Sice se tam naučí, to co ještě neznají, ale slušní lidé budou spokojeni. Budou se totiž cítit v bezpečí minimálně do doby, než tyto děti ve vězení ještě více „dozrají“ a začnou páchat trestnou činnost, o které se ani jim, ani společnosti nezdálo. Lze si pak představit, že za deset patnáct let si budou voliči vynucovat další nový Trestní zákoník zavádějící ještě tvrdší postihy.
Odhodlání současné politické scény ochránit „slušné“ občany před zločinci šlo tak daleko, že těm pár dětským „zločincům“ nedali ani šanci, aby jejich činy posuzovaly speciální „dětské soudy“, které by jim udělovaly „terapeutické tresty“. Tak tomu totiž je v zemích, jež jsme s věkovou hranicí trestní odpovědnosti chtěli dohnat. Stará zkušenost z protidrogové politiky praví, že represe je ale vždy jednodušší než prevence.
Kdyby měli poslanci více dobré vůle anebo více relevantních informací věděli by, že skutečné řešení kriminality dětí není v jejich izolaci, ale v předcházení zločinům páchaných na nich. To by se ovšem politici i celá společnost museli zamyslet nad tím, jak sociálně-právní ochrana v našem státě funguje. A to by nemuselo být politicky atraktivní proto, že bychom se jako dospělí nemohli mnoha „výrostkům“ dívat do očí.
To je přece volební téma!
Na druhé straně se musí říct, že zákonodárci vůči dětem nejsou zcela bezcitní. Minulý týden třeba schválili novelu zákona o sociálně-právní ochraně dětí, která může významně přispět k větší ochraně obětí násilí v rodinách. Důležitý je i počin pana prezidenta, který udělil milost týrané ženě, oběti domácího násilí.
Nezbývá než doufat, že tento trend bude pokračovat a že se stane jedním z volebních témat, tak jak to je běžné v zemích, kde násilí páchané na dětech a páchané dětmi nebudí pouze strach, ale i živý zájem většiny společnosti.
