Již během první z uvedených válek započala s proměnou státní správy a soudnictví, v očekávání té druhé se věnovala modernizaci vojska. Ta nejdůležitější z nich, reforma vzdělávacího systému, ale přišla až podstatně později.
Její potřeby si byl vědom již otec Marie Terezie, císař Karel VI., a stanovil proto r. 1735 minimální požadavky na vzdělání učitelů a současně publikoval i první představy o učebních osnovách – ale protože školy spravovala církev, navíc z převažující většiny prostřednictvím konzervativního jezuitského řádu, neměl stát nad výukou prakticky žádnou kontrolu a v praxi tak zůstalo u pouhé proklamace.
První skutečné, byť ještě nesmělé reformní kroky se proto datují až od druhé poloviny padesátých let 18. století. Rozhodujícím způsobem pak vídeňskému dvoru v jeho úsilí o zásadní změny ve školství nahrálo zrušení jezuitského řádu v r. 1773, a to hned ve dvou ohledech: jednak se automaticky rozpadl systém jezuitských škol a jednak státu připadl veškerý majetek řádu, včetně školních budov.
V patnácti už musíš souložit aneb Tlumočení pro Danku, Dančinu mámu a Dančinu dceru |
Na počátku r. 1774 tak Marie Terezie požádala svého bývalého nepřítele Bedřicha Velikého o „zapůjčení“ jeho poddaného Jana Ignáce von Felbigera, který se osvědčil při koncipování pruského školství – a bylo jí vyhověno.
Von Felbiger se ihned po příjezdu do Vídně pustil do práce, během několika týdnů vypracoval zásady, jež pak k tomu určená komise schválila a jež byly základem pro vydání patentu s (německým) titulem „Všeobecný školní řád pro německé normální, hlavní a triviální školy ve všech císařských královských dědičných zemích“, jejž Marie Terezie vydala právě před 250 lety, 6. prosince 1774.
K tomu je potřeba přičinit dvě poznámky. „Německé školy“ (v nadpisu i jinde – jiné živé jazyky než němčinu patent vůbec nezmiňuje) je potřeba chápat tak, že výnos se týká škol, v nichž vyučovacím jazykem není latina: z dnešního hlediska je užití tohoto sousloví jistě problematické, ale v praxi šlo o odlišení základního školství provozovaného v mateřštině od vyšších typů škol, kde se tehdy ve výuce užívala latina.
Vyučovací jazyk v základních školách vždy odpovídal národnostnímu složení obyvatelstva v místě, takže v Čechách a na Moravě probíhala výuka – s výjimkou Sudet – v naprosté většině v češtině. Německý slabikář vzniklý v rámci přípravných prací r. 1774 tak byl doplněn českým již v roce následujícím.
A samozřejmě je zajímavé se podrobněji začíst i do vlastního textu patentu: jednak čtvrt tisíciletí stará němčina má svůj půvab a jednak se ze 24 paragrafů textu dozvíme, že (např.) nešlo o striktní povinnost školní docházky pro všechny, ale pouze o důrazné doporučení rodičům, aby své děti buď vzdělávali soukromě, nebo posílali do školy, vázané na podmínku, že příslušná škola vůbec existuje: valná část textu se totiž věnuje hlavně tomu, jak by měla být školská infrastruktura dobudována, aby byla pro všechny obyvatele říše vůbec dostupná. (Skutečně povinná všeobecná školní docházka byla uzákoněna až o téměř 100 let později).
Měknutí mozku. Oxfordskému slovu roku 2024 je 170 let |
Za zvláštní pozornost pak stojí hned úvodní pasáž patentu, jež zní (v mém překladu) „Výchova mládeže obou pohlaví jakožto nejdůležitější základ skutečného štěstí národů vyžaduje pečlivého uchopení; toto téma přitahuje tím větší pozornost, čím jistěji závisí celý budoucí způsob života všech lidí, formování ducha a způsobu myšlení celých národů na dobrém vzdělání a vedení v prvních letech, kterého nelze nikdy dosáhnout, pokud se pomocí dobře koncipovaných výchovných a vzdělávacích institucí neodstraní temnota nevědomosti a každému se nedostane odpovídajícího poučení.“
To by si možná měli ministerští úředníci, v čele se šéfem resortu, přečíst a vzít k srdci i dnes …
