V roce 2019 diskutoval s další nobelistkou, Hertou Müllerovou, na pražském knižním veletrhu a literárním festivalu Svět knihy. Byla to událost první velikosti! Na třiaosmdesátiletého chlapa tehdy Vargas Llosa sršel vitalitou – zájmem brát literaturu vždycky jako něco víc, jako věc veřejnou. Vytahovat témata ze svých fikčních světů na světlo – a naopak psát rovnou z vlastního života, z dějin i přítomnosti své kultury, společnosti, politiky. A o tom všem pak mluvit. Dlouze, detailně, s nadšením a vášní.
V dobrém slova smyslu to byl angažovaný autor, který cítil odpovědnost nejen za sebe, ale i za druhé. Ostatně v devadesátém roce kandidoval rovnou na prezidenta Peru; jakkoli nakonec neúspěšně.
Chválit i svádět
Politika se Vargasi Llosovi pletla do literatury od počátku kariéry. Když vydal ve třiašedesátém roce svou prvotinu Město a psi, kde vylíčil nesmyslný dril a krutosti jednoho dospívání na vojenském gymnáziu v Limě, byl z toho poprask. Lyceum reagovalo na román stejně jako Hitler ve třiatřicátém roce, když „očišťoval“ německé knihovny – veřejným spálením stovek, možná tisícovek výtisků.
Zemřel peruánský nositel Nobelovy ceny za literaturu Vargas Llosa, bylo mu 89 let |
Vargas Llosa ale prošel tím ohněm posílen: posbíral první překlady, první ceny – a hlavně tvůrčí energii na to, aby se brzy stal jedním z nejvýraznějších reprezentantů latinoamerické prózy po druhé světové válce. Vedle Gabriela Garcíi Márqueze, Julia Cortázara, Aleja Carpentiera, Ernesta Sábata, Miguela Ángela Asturiase nebo Jorgeho Luise Borgese.
Byl z nich nejmladší. Nezažil už napřímo výživné lekce evropských avantgard mezi válkami, hlavně surrealistické hnutí. Zažil ale vlnu literární postmoderny, éru spontánního prolínání a míšení témat a stylů, experimentování s výrazovými možnostmi; čas, kdy text fungoval jako jedna velká hra a zábava.
Vargas Llosa byl ale spisovatelsky rychle svůj: vypravěč v základě realistického typu, který ovšem pracoval intenzivně s vášní, s lidskou pudovostí, proměnlivou a unikavou sexualitou, erotikou. Své příběhové linky tak rozehrával tisícem barev. A skvělým humorem. Ať v románu, kde hrál prim kočovný nevěstinec (Pantaleón a jeho ženská rota), nebo v próze, kde se sotva probuzený mladík fatálně zamiluje do své „tetičky“ (Tetička Julie a zneuznaný génius) – anebo v novele Chvála macechy, v níž je titulní macecha nejen chválena, ale především sváděna.
Pohled a dialog
Romány Maria Vargase Llosy jsou hutné a vrstevnaté, intenzivní a táhlé. Podmaňují si čtenáře funkční trojčlenkou erotika-kritika-komika. Je v nich smyslnost, podvratnost, vtip. Tíží i ulevují, provokují a konejší. Jsou totální, jak si ostatně autor přál už v šedesátých letech; je v nich vše. Znějí podobně jako práce některých jeho generačních souputníků, třeba Salmana Rushdieho – nebo zdejšího Jiřího Kratochvila. A mají zřejmě univerzální platnost.
Dílo Vargase Llosy rezonuje po celém glóbu, ovšem v Česku má mimořádnou popularitu, jeho knih jsou v češtině k mání skoro dvě desítky. Naposledy vyšel Rozhovor u Katedrály (2021). Ostatně i v tomhle názvu je obrazně všecko: pozemský dialog po horizontále – i pohled k nebi, do věčnosti. Autor skončil, dílo trvá.
