Je asi přirozené, že snad nejvíce se v případě bratří Mašínů diskutuje o zabitých, kteří za nimi zůstali. I pro mne je podřezání bezbranného, svázaného a chloformem omámeného policajta jednáním z mravního hlediska neomluvitelným. Ani proti nelidskosti nelze bojovat nelidskostí.
Ale je zvláštní, že skoro nikdo si neklade dosti zásadní otázku, zda tedy Mašínové alespoň totalitnímu režimu uškodili. V případě doktorky Horákové, kterou ten režim v podstatě zavraždil, i když ta vražda byla formálně podložena soudním rozsudkem, je to jednoznačné. Její odsouzení a poprava v roce 1950 vyvolala ve světě šok a vlnu rozhořčení, a mezinárodní kredit režimu, pokud ten vůbec nějaký měl, velmi poklesl. Ale šokováno bylo i hodně lidí doma, třebaže to v kouřové cloně uměle vyvolané psychózy nemuselo tak vypadat.
Postupně začínaly mít pochyby o charakteru režimu i sociální skupiny, které jím zatím nebyly přímo postiženy a které v něm měly mít privilegované postavení. V roce smrti Stalinovy i Gottwaldovy se už leccos šuškalo o později odhalených zvěrstvech. Navíc v polovině toho roku proběhla bezohledně provedená měnová reforma, připravila spoustu lidí o poslední úspory a vyvolala známé dělnické nepokoje v Plzni i na jiných místech republiky. V takové situaci byla kauza Mašínových pro ten režim přímo darem z nebes. Není těžké představit si, jak dokáže na normálně cítícího člověka zapůsobit fotografie člověka s podřezaným krkem a rukama svázanýma za zády. Nepochybuji, že politická propaganda akce Mašínů ještě řádně zveličila a přibarvila. Vyvolat tímto způsobem u lidí strach a pocit ohrožení, a následně si zajistit přinejmenším tichý souhlas s perzekucí opozice, není příliš obtížné.
A když ještě vezmeme v úvahu, že v této zemi odboj (natož ozbrojený) nikdy nepožíval takové úcty a podpory jako třeba v sousedním Polsku, pak se odpověď na výše položenou otázku nabízí sama.