Topolánek má metodu – přesvědčuje posluchače, že odhodil masku a říká pravdu, přitom před posluchače jen nastavuje masku novou, opět odhoditelnou.
Za svým odvoláním hledá mocné lobbisty z okolí Mostecké uhelné či z okolí Václava Klause. Někteří lobbisté měli na pádu Topolánkovy vlády jistě zájem, jenže nezávislým pozorovatelům, kteří nevěří na spiklenecké teorie, se jeví pád vlády spíš jako souhra okolností, kterou nebyl nikdo mocen režírovat. Jistě, leckomu to káplo do noty, ale že by tu byl kdosi, kdo tahá za nitky, kontroluje situaci a určuje vývoj, to je nesmysl. Topolánek na druhé straně odhaluje víc, než si připouští, když popisuje, jak na pokyn Martina Bursíka „vypakoval z vlády“ Jaromíra Soukupa a říkal o něm „ošklivé věty“. Proč podobné věty nyní říká o jiných lidech, proč rozdává nařčení jak autogramy? Je zítra připraven se nařčeným opět omluvit, až je bude potřebovat?
Podobně falešný či pokrytecký je Topolánkův údajně lhostejný vztah k vládnutí po dobu evropského předsednictví ČR. Chlapácký politik přece nemůže pád vlády, jenž v očích Bruselu rozhodně nedelegitimizuje naše předsednictví, srovnávat s rozpadem Československa. To je mírně řečeno hysterické – jak co do důležitosti, tak co do dopadů na občany.
Pro Topolánka je samozřejmé scházet se s lobbisty a vyjednávat s nimi, posílat poslanci Wolfovi na pomoc Marka Dalíka, ale děje-li se to samé proti jeho zájmu, vidí spiknutí temných sil. Je těžší nahlédnout vlastní nedokonalost než chyby jiných, avšak při líčení „pravdivého“ obrazu své vlády by měl přemýšlet o věrohodnosti. Topolánek má příčinu pádu své vlády před nosem, neustále kolem ní krouží, ale zároveň si odmítá přiznat pravdu. Vždyť v tomhle tkví pád jeho vlády. Úplně cynicky a na rovinu: v „dávání nabídek“ se někdo ukázal být lepší než Topolánek.
A jestli se nadále pan premiér v demisi chce stavět do role trpitele, který se nutí k povinnému optimismu, toho, kdo se obětuje pro Česko, bude namístě mu připomenout, že do politiky šel dobrovolně a nikdo jej k téhle práci nenutil. Najde dost těch, kteří to vezmou za něj, a bez řečí.
Za svým odvoláním hledá mocné lobbisty z okolí Mostecké uhelné či z okolí Václava Klause. Někteří lobbisté měli na pádu Topolánkovy vlády jistě zájem, jenže nezávislým pozorovatelům, kteří nevěří na spiklenecké teorie, se jeví pád vlády spíš jako souhra okolností, kterou nebyl nikdo mocen režírovat. Jistě, leckomu to káplo do noty, ale že by tu byl kdosi, kdo tahá za nitky, kontroluje situaci a určuje vývoj, to je nesmysl. Topolánek na druhé straně odhaluje víc, než si připouští, když popisuje, jak na pokyn Martina Bursíka „vypakoval z vlády“ Jaromíra Soukupa a říkal o něm „ošklivé věty“. Proč podobné věty nyní říká o jiných lidech, proč rozdává nařčení jak autogramy? Je zítra připraven se nařčeným opět omluvit, až je bude potřebovat?
Podobně falešný či pokrytecký je Topolánkův údajně lhostejný vztah k vládnutí po dobu evropského předsednictví ČR. Chlapácký politik přece nemůže pád vlády, jenž v očích Bruselu rozhodně nedelegitimizuje naše předsednictví, srovnávat s rozpadem Československa. To je mírně řečeno hysterické – jak co do důležitosti, tak co do dopadů na občany.
Pro Topolánka je samozřejmé scházet se s lobbisty a vyjednávat s nimi, posílat poslanci Wolfovi na pomoc Marka Dalíka, ale děje-li se to samé proti jeho zájmu, vidí spiknutí temných sil. Je těžší nahlédnout vlastní nedokonalost než chyby jiných, avšak při líčení „pravdivého“ obrazu své vlády by měl přemýšlet o věrohodnosti. Topolánek má příčinu pádu své vlády před nosem, neustále kolem ní krouží, ale zároveň si odmítá přiznat pravdu. Vždyť v tomhle tkví pád jeho vlády. Úplně cynicky a na rovinu: v „dávání nabídek“ se někdo ukázal být lepší než Topolánek.
A jestli se nadále pan premiér v demisi chce stavět do role trpitele, který se nutí k povinnému optimismu, toho, kdo se obětuje pro Česko, bude namístě mu připomenout, že do politiky šel dobrovolně a nikdo jej k téhle práci nenutil. Najde dost těch, kteří to vezmou za něj, a bez řečí.
