To je prosté konstatování, již dávno podložené čísly. Čísly o kriminalitě, o slabém zapojení „Novoněmců“ do pracovního trhu, a především o vzestupu radikální politické strany AfD. Stala se z ní, byť jen o fous, průzkumově nejsilnější strana v Německu. To vše patří k bilanci oněch deseti let po rozmachu „vítací kultury“ a hesla „Zvládneme to“.
Samo výročí je tu jen záminka. Daleko víc jde o to, jak je toto téma stále žhavé – v Německu, u nás i jinde v Evropě. Takže. Jaké poučení z toho se nabízí? A naskýtá se vůbec nějaké reálné – reálné ve smyslu prosaditelné – poučení?
Když společnost rozdělíme na „světlou“ a „temnou“
Můžeme samozřejmě říct, že teď by se rok 2015 a milionový nekontrolovaný proud migrantů neopakoval. Ale to je laciný argument. To přece ví každý. Jakýkoliv politik, který by o něčem takovém jen zauvažoval, by okamžitě skončil. Ale jiné věci – takové jemnější, politické či společenské – se moc nemění.
Merkelová se hájí: Zvládli jsme to. Ano, přivedla AfD do pozice nejsilnější strany v Německu |
Nechme teď stranou statistiky o kriminalitě či slabé inkluzi migrantů z kulturně vzdálených společností v Německu i jinde v Evropě. Ostatně zprávy o tom přinášejí týden co týden média. Podívejme se spíše na společenské či politické tlaky, na to, čemu se říká „arogance dobra“ či co může připomínat „vedoucí úlohu progresivismu“. Tyto věci v Německu naplno vyhřezly právě před deseti lety.
Na ukázku. Tehdejší vicekancléř a předseda sociální demokracie Sigmar Gabriel označil lidi protestující proti nekontrolovanému přílivu běženců slovem Pack, což znamená lůza, chátra, pakáž. Spolkový prezident Joachim Gauck, charakterní politik se skvělou pověstí disidenta z komunistické NDR, začal mluvit o „světlém“ a „temném“ Německu. Do světlého zařadil samozřejmě ty, kteří nad proudem nekontrolovaných cizokrajných zástupů jásali. Do temného pak ty, kteří se nad tím pozastavovali, ba to dokonce odmítali.
Je logické, že každý politik, nota bene prezident, chce apelovat na to lepší ve společnosti. Ale použije-li se příměr „světlé“ a „temné“ Německo, vtírá se tu snaha o rozdělování společnosti, snaha ostrakizovat jinak smýšlející či jen kritické. A snaha o rozdělování společnosti se dnes považuje za cosi špatného, že.
Německá migrační noční můra aneb deset let od prolhaného „zvládneme to“ |
Lze tedy říct, že na vrcholné úrovni se snaha o rozdělování společnosti prosadila před deseti lety. A že nejvíce přispěla k posílení AfD. Logicky. Je-li jediným oponentním, jediným kritickým hlasem AfD, zamíří k ní i lidé, kteří by si ji sami ani nevybrali.
Kdo kritizuje, je „dezolát“
Takto byla v Německu před deseti lety prakticky zaříznuta široká veřejná debata. Je-li kritický či odmítavý postoj označován slovy pakáž, fašismus, nacismus či dezolátství (to se prosadilo u nás), veřejná debata končí.
Mnozí se nad tím pozastavovali, ale jejich společenský význam byl slabý. Třeba Nadace Otty Brennera vydala analýzu role tištěných médií z té doby a dospěla k těmto závěrům. Noviny se změnily v brožury lidové osvěty. Nekontrolovaly činy politiků, ale myšlení občanů. Dusily otevřenou debatu. Aby lidé nepůsobili takzvaně špatně, rozvíjeli „spirálu mlčení“.
To se časem uklidnilo, ale tvrdé jádro progresivismu, cosi jako „vedoucí úloha liberální demokracie“ v hlavním proudu médií i politiky, do značné míry zůstalo. Z něho vychází tlak na počiny typu migračního paktu EU, kterého se u nás mnozí obávají. Asi v tomto smyslu.
Lépe spí a po ničem se jí nestýská. Merkelová promluvila o životě bez politiky |
Samo Německo by dnes srpen 2015 samozřejmě nezopakovalo. Ale trvá na tom, že přijetí milionu lidí z nekompatibilní kultury byla velmi dobrá a morální věc. Že prostě patří mezi evropské hodnoty, tudíž o ni musí usilovat celá EU.
Ukrajinci pro alibi nestačí
Pěkně to už v roce 2016 vylíčil Ivan Krastev, bulharský intelektuál působící ve Vídni, kterého nelze označit za „dezoláta“. Pro Frankfurter Allgemeine Zeitung napsal hypotetické srovnání. Tvrdil, že milion Ukrajinců by v Německu nevyvolal takovou vlnu solidarity, jaká vznikla kvůli Syřanům, Afgháncům či Afričanům. „Soucit s muslimy,“ psal Krastev, „lze předvádět právě proto, že jsou tak jiní než my – a tím demonstrovat morální nadřazenost.“
Uplynulo šest let, Ruska napadlo Ukrajinu a skutečně milion Ukrajinců prchal do Polska, do Česka, na Slovensko či do Rumunska, kde byli vstřícně přijati. Zbavila se tím středovýchodní Evropa nálepky „temného“ a xenofobního území, odmítavého vůči uprchlíkům či migrantům? Nezbavila, protože z hlediska západních progresivistů nejsou Ukrajinci „plnohodnotní“. Jsou prostě málo odlišní, málo cizí, a naopak dost kompatibilní. I to je důsledek srpna 2015, a vůbec ne jenom akademický.
Merkelová v roce 2015 rozhodla správně, říká Syřan známý fotkou s kancléřkou |
Ještě je v paměti, jak ministr vnitra Rakušan vysvětloval, že migrační pakt EU nás neovlivní, neboť v Česku je hodně ukrajinských běženců, kteří nám zajistí alibi na přijímací kvóty. Ale velmi brzy vyšlo najevo, že v očích Bruselu žádné alibi nemáme, tedy určitě ne automatické. Že stejně budeme pod tlakem, abychom přijímali muslimy z Blízkého východu.
Odtud čerpá obezřetnost k migračnímu paktu, na někoho působící až umanutě. Ta obezřetnost ale má svou racionalitu. Pokud v přijímání migrantů selhává Německo, kde podle tradice „vše funguje“, tím spíš bychom si měli dávat pozor my v Česku, kde podle tradice „nic nefunguje“. I to je odkaz 31. srpna 2015 a hesla „Zvládneme to“.
