Když se probudila, uviděla, že na mýtině sedí na kamenech postavených v kruhu kolem ohně třináct starců – dvanáct statných a důstojných sedělo zpříma, třináctý byl drobný a shrbený. Maruška si dodala odvahy, vstoupila do kruhu, pěkně pozdravila a zeptala se stařečků, kdo jsou.
„Já jsem Leden, vládce ledu,“ řekl ten z nich, který seděl na nejvyšším kameni a v ruce držel berlu, „a teď panuji. Po mé pravici je můj bratr Únor, který se ujme berly, až se praskající ledy začnou unořovat do vody. Vedle něj sedí Březen, ten nechá rozkvést břízám, další je Duben, jenž se postará o to, aby vypučely duby…“ a tak představil svých jedenáct bratrů až po Prosinec. „A kdo jsi ty?“ zeptala se zvědavě Maruška posledního stařečka s vrásčitou tváří a zkřivenou páteří. Ten se podíval přes Maruščinu hlavu někam do neurčita a řekl „Já jsem Měsíc československo-sovětského přátelství“.
Konec pohádky, jíž jsme si kdysi tak trochu ulevovali…
Dnes už to vypadá jen humorně, a možná pro mladší ročníky ani to ne – pro ně spíše nepochopitelně. Ale velká legrace to tehdy nebývala, od r. 1949 až po Sametovou revoluci řádívala komunistická propaganda každoročně od 7. listopadu do 12. prosince ještě zuřivěji než po zbytek roku, a běda tomu, kdo by se nebyl podílel alespoň jedné z dobrovolně povinných akcí opěvajících Velkého Sovětského Bratra.
Tereziánské odstranění temnoty nevědomosti. Základ skutečného štěstí národů |
Data samozřejmě nebyla zvolena náhodně, 7. listopad je výročím tzv. Velké říjnové socialistické revoluce a 12. prosince 1943 podepsali československý velvyslanec v Moskvě Zdeněk Fierlinger a lidový komisař zahraničních věcí SSSR Vjačeslav Molotov za Benešovy a Stalinovy přítomnosti Smlouvu o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci mezi Československou republikou a Svazem sovětských socialistických republik – která stojí za několik poznámek.
Pozoruhodná je již tím, že je to jediná taková smlouva, kterou během války uzavřela se SSSR demokratická exilová vláda některé z Německem okupovaných zemí – zejména takovou smlouvu neuzavřela například londýnská vláda Polska (díky čemuž v Polské lidové republice Měsíc prohlubování polsko-sovětského přátelství – Miesiąc pogłębiania przyjaźni polsko-radzieckiej – trvával jen do 7. prosince). Tato smlouva je totiž plodem politického kšeftování Edvarda Beneše s komunisty, které se datuje přinejmenším od r. 1935, kdy byl díky nim zvolen prezidentem (aby Beneš dosáhl potřebného počtu hlasů v parlamentu, vyhlásil Masaryk amnestii pro komunistické poslance odsouzené za protistátní činnost, takže někteří přišli na hlasování po propuštění z vězení, jiní, uprchlí, po návratu z Moskvy), na komunistický nátlak vydal v říjnu 1945 dekret o znárodnění (což je jen eufemismus pro největší státní loupež v našich dějinách) a nakonec jim šel na ruku i v únoru 1948.
Za zmínku stojí i to, že smlouva byla podepsána na den 10. výročí úmrtí Antonína Švehly, dlouholetého předsedy Republikánské strany zemědělského a malorolnického lidu (tzv. agrárníků, jedné z významných stran první republiky) – a že proti tomuto datu i proti celé smlouvě část londýnské emigrace protestovala (což se později odrazilo v tom, že agrárníkům i dalším stranám, které v r. 1935 nehlasovaly pro Beneše při prezidentské volbě, nebylo v r. 1945 povoleno obnovit činnost). Velmi problematickým aspektem smlouvy byla i doba jejího trvání: byla uzavřena na následujících 20 let, tedy na dobu výrazně přesahující předpokládané trvání války. Celkově tuto smlouvu tak nelze vnímat jinak než jako významný krok v postupném uvržení Československa do sovětské sféry vlivu.
