Z hlediska nebeské mechaniky je to banalita. Ale v člověku, i v tom největším technokratovi, vyvolá ten pohled emoce. Poprvé je zažili na Vánoce 1968 astronauti v Apollu 8, první lidé, kteří vyrazili za oběžnou dráhu Země. Pak další až do prosince 1972. A teprve teď, po dalších 54 letech, si to mohla užít posádka lodi Orion. Shodou okolností na Velikonoce.
Pokořit rekord? Ale kdež
Až mise Artemis II skončí a bude se vyhodnocovat, budou padat – v titulcích médií padají už teď – výrazy typu „pokořili rekord“. To je ulítlé. Nejde přece o to, že Apollo 13 se dostalo do vzdálenosti 400 tisíc kilometrů od Země, kdežto mise Artemis II do vzdálenosti 406 tisíc. Pro úspěch těchto podniků je důležitější souhra více okolností: společenských, ekonomických i vědeckých.
Mise Artemis II posunula hranice lidstva, po průletu kolem Měsíce se vrací na Zemi |
V tomto smyslu hrají roli i emoce. I když posádka Orionu nezažije takovou slávu jako její předchůdci z Apolla 8 (první oblet Měsíce), natož Apolla 11 (první přistání), už jí pořízené snímky z oběžné dráhy Měsíce vyvolávají zájem.
Pro vysvětlení. Měsíc má rotaci vázanou na Zemi. Proto vidíme jeho stále stejnou polokouli. Proto působily v roce 1959 tak senzačně snímky sovětské sondy Luna 2, jež poprvé zachytily jeho odvrácenou tvář. A proto z povrchu Měsíce prakticky nelze vidět východ Země nad obzor – Země tam prostě pořád „visí“.
Ale pozor, z paluby lodě na oběžné dráze kolem Měsíce východ Země spatříte. Právě to zažila poprvé posádka Apolla 8. A také tu událost vyfotila. Pozoruhodné je toto. I když byla posádka Apolla trénovaná, i když ji tvořili špičkoví, technicky vzdělaní piloti, pohled na modrou Zemi vycházející nad šedým a sterilním povrchem Měsíce, je prostě vzal. Dokládají to odtajněné přepisy rozhovorů.
Autor těchto řádek má daleko ke kosmonautice, ale podobnou zkušenost zažil dvakrát. Poprvé u sopky Fudži, podruhé v Grand Canyonu. I když člověk zná ta místa z četby, fotografií a filmových dokumentů, i když si myslí, že ho na nich nic nepřekvapí, jakmile je spatří na vlastní oči, sedne si z toho na zadek.
Fotka, která pomohla změnit svět
Něco podobného museli zažívat astronauti Apolla 8 o Vánocích 1968 i posádky mise Artemis II o Velikonocích 2026. I zkušení muži v Apollu 8 používali slova jako „Bože“, „wow“ či „to je nádhera“. Co říkala posádka Orionu, se dozvíme až později, ale zřejmě něco podobného.
Astronauti Apolla podle programu nic mimo Měsíc (jeho povrch, místa budoucího přistání) fotit neměli. Používali analogový foťák Hasselblad a filmem museli šetřit. Ale pohled na vycházející Zemi jim vyrazil dech natolik, že velitel Borman dal příkaz k focení.
Lidské oko ji dosud nespatřilo. Astronauti vyfotili méně známou část Měsíce |
Takto, rukou astronauta Williama Anderse, vznikl snímek Východ Země. Nebyl úplně první svého druhu. O dva roky dříve zachytila totéž sonda Lunar Orbiter. Její snímky byly digitální, ale v kvalitě odpovídající digitální fotografii v roce 1966. Kdežto barevné snímky Anderse měly kvalitu i kompozici jako dělanou na plakáty.
Snímek Východ Země byl zařazen do knihy 100 fotografií, které změnily svět. Vyšel na poštovní známce. A velitel Apolla 8 Frank Borman o něm v memoárech napsal, že to byla jedna z nejvíce reprodukovaných fotografií všech dob.
Na legendární snímek Východ Země z roku 1968 (vlevo) teď navázala posádka z mise Artemis II (vpravo).
Od Východu Země ke Dni Země
Ten snímek měl i širší společenské dopady. V angličtině vznikl novotvar Earthrise (východ Země). Poprvé byl k dispozici fotografický portrét celé planety, což povzbudilo ekologisty. Alespoň ty, kteří si ještě v roce 1966 stěžovali, že fotografický portrét celé Země – rozuměj našeho společného útočiště – není k dispozici. Teď už byl. A nebylo náhodou, že rok a půl po pořízení snímku Východ Země vznikl svátek Den Země. Že v USA – za konzervativního prezidenta Nixona! – vzniklo ministerstvo životního prostředí (přesněji federální agentura EPA). A v Británii též.
Po 54 letech k Měsíci. A poprvé od covidu, válek a inflace závan civilizačního optimismu |
Mise Artemis takový společenský vliv mít nebude. Kráčí ve stopách, které už prošlapali jiní. Ale zároveň dokládá, že i země, nad kterou mnozí lámou hůl a nadávají její vládě i politice, si udržuje svou pozici ve vědě, technice i technologiích.
Dokud je nedožene Čína (přistání na Měsíci chystá v roce 2030), mohou si Američané s Jiřím Paroubkem říkat: „Kdo z vás to má?“
