Nevíme, jestli i zbytek svých pamětí nazvaných Živé stříbro napsal Juraj Jakubisko, věren své filmové řeči, takhle surrealisticky, ale rozhodně není pravda, že košický maraton je nejstarší na světě. Je druhý nejstarší (pokud ovšem ignorujeme závody v americkém městě Yonkers, kde běžci kvůli poněkud kopcovitému terénu dosahují mnohem horších časů než účastníci běžných maratonů). Režisér si tamní maratonskou trať zkusil jen tak nezávazně někdy na začátku 50. let, když jako puberťák v Košicích žil. A nejstarší maratonský závod? No přeci ten bostonský.
Poprvé se maraton v Bostonu, jehož organizátoři se nechali inspirovat úspěchem maratonského běhu na první novodobé olympiádě v roce 1896 v Aténách, běžel již rok poté. Dodnes je považován za jeden z nejvýznamnějších maratonských závodů na světě.
Kunsthalle na dně bazénu. Košice se chlubí soužitím moderního umění s historií, ale i prestižním maratonem |
Nesrovnatelně menší, ale především chudší východoslovenské Košice k této elitě sice nepatří, nicméně při pohledu na seznam vítězů jednotlivých ročníků od začátku tohoto století, jimiž byli vesměs afričtí vytrvalci, se zdá, že to s nejstarším evropským maratonem není až tak špatné. A hlavně – různé žebříčky jsou jedna věc, není ale nad osobní zkušenost. A zkušenost známého českého běžce a popularizátora 42 195 metrů dlouhého závodu Miloše Škorpila je tato: „V Košicích je lepší atmosféra než v Praze, město závodem doslova žije, atmosféru bych přirovnal k New Yorku.“
Pařížská inspirace
Špičkoví atleti tmavé pleti na stupních vítězů jsou připomínkou let 1931 a 1961, kdy v Košicích vyhrávali olympijští vítězové Juan Carlos Zabala (2:33:19 hodiny) a Abebe Bikila (2:20:12). Jak by se asi pánové tvářili, kdyby viděli hodnotu aktuálního, rok starého světového rekordu Keňana Kelvina Kiptuma – 2:00:35 hodiny?
UHRYGabriel Sedlák vás v rubrice Uhry zve nejen do regionů, jež kdysi tvořily Uhersko, které je společným dědictvím zejména Maďarů, Slováků, Němců a Židů, ale i do širšího okolí. A v neposlední řadě se věnuje i uhrům s malým „u“, tedy různým chybám na kráse tamních společností. |
Vítězi prvního ročníku košického maratonu to trvalo skoro o hodinu déle. Jeho následovníci už se vešli do tří hodin, Karol Halla ale potřeboval ke třem hodinám ještě minutu a půl. Přesto se stal nesmrtelným, neboť byl historicky první. Abychom dnes o něm mohli číst, musel tenkrát, v roce 1924, celý podnik někdo vymyslet. A stejně jako v Bostonu, i v Košicích se nechali otcové zakladatelé inspirovat olympiádou.
Přesněji otec zakladatel. Jmenoval se Béla Braun a při uskutečňování svého snu byl mnohem rychlejší než kolegové z Bostonu. Na pařížských OH roku 1924 se maraton běžel 13. července. Braun, který ho coby sportovní reportér košických maďarsky psaných novin Kassai Napló viděl na vlastní oči, se pak domů vracel s pevným odhodláním. A ti, kdo nevěřili, pochopili o tři měsíce později – poprvé se závod, jenž se od 50. let jmenuje Mezinárodní maraton míru (MMM), běžel 28. října 1924 na výročí vzniku republiky.
Byla to událost, která spojila dvě v té době (šest let po skončení první světové války) bezmála nepřátelské komunity. Ve městě nejpočetnější Maďary, jejichž velká část se jen těžce smiřovala s faktem, že při zakreslování nové československo-maďarské hranice zůstaly Košice na sever od ní, a stoupence nového státu – místní Slováky a česky mluvící vykonavatele pražské centrální moci.
Tajemník ministra narušil divadlo, děti chtěl chránit před „perverzním filmem“ |
Jedním z nejvýznamnějších Braunových spolupracovníků a dlouholetým ředitelem závodu se stal místní náčelník policie, Čech Antonín Zikmund. A legionářský generál a později fašistický politik Radola Gajda, který v Košicích velel divizi, se před svým odchodem na pražský hlavní štáb čsl. armády rozloučil velkoryse. Jak napsal sportovní novinář Marián Šimo, „část vojáků poslal na trať pomáhat organizátorům, vojenskou kapelu na hřiště bavit pět tisíc diváků a pár dělostřelcům nařídil přivítat vítěze čestnými salvami“.
Na startu prvního ročníku stálo osm běžců – Čechoslováků. O rok později se košický maraton otevřel i okolnímu světu.
Schizofrenie organizátorů
MMM se letos dožívá rovných sta let. Podle organizátorů, kteří loňský ročník prodávali jako stý, byl tedy ten letošní stý první. Ve skutečnosti se však letos běželo teprve po devadesáté deváté. Dramatická předválečná a válečná doba si totiž vyžádaly dvojí absenci.
Čtrnáct ročníků maratonu Košičany naučilo, že závod se běží v den výročí vzniku Československé republiky (dnes je to první říjnová neděle). Tak tomu mělo být i v roce 1938. Avšak poté, co vláda v Praze přijala mnichovskou dohodu, podepsanou 30. září, a stát přišel o Sudety, byla na spadnutí i úprava hranic mezi Československem a Maďarskem. A ačkoli se Vídeňská arbitráž, která rozhodla o odstoupení jihu Slovenska a Podkarpatské Rusi Maďarsku, uskutečnila až 2. listopadu, 28. října se už připravovaný atletický svátek neuskutečnil.
O čtrnáct dní později, 11. listopadu, završilo Maďarsko obsazení svého staronového území ovacemi, které maďarsky mluvící část Košic připravila tehdejší hlavě státu Miklósi Horthymu. O necelý rok později začala válka.
„Během maďarské okupace v letech 1938–1944 se košický maraton nekonal,“ napsal ve své knize Žil jsem v Košicích katolický kněz a sportovní funkcionář Anton Harčar. Sportovní klub ŠK Jednota prý proto slavný závod hned po válce „obnovil“ a 28. října 1945 se běžel v předvečer války neuskutečněný patnáctý ročník. Pokud bychom se však drželi tohoto výkladu historie, letos bychom byli svědky teprve 94. ročníku, a nikoliv 101. ročníku, jak se všude uvádělo. Kde udělali organizátoři z Košic chybu?
Ještě na začátku 21. století ředitel závodu tvrdil: „Aby nedošlo k záměně ročníků, úmyslně nemluvíme pro zahraničí o ročníku. O ročníku mluvíme doma.“ Že měl být maraton v roce 2013 v pořadí devadesátý a ten loňský dokonce stý, však bylo vidět i přes hranice. Při pohledu do archivu je možné zjistit, že onen malý krok pro Košičana a obrovský skok pro lidstvo nastal někdy před dvaceti lety. V roce 2003 psal tisk o 73., o rok později už o 81. ročníku...
Celá desetiletí vtloukali organizátoři světu do hlavy, že za války košický maraton nebyl. Dnes si už ale i na jeho webu o válečných letech můžeme přečíst: „... maraton dostal trhlinu širokou sedm let. Částečně ji zazáplatovalo pět maratonů pořádaných během horthyovské okupace Košic...“ Takže tak.
Pokus o únos závodu do Budapešti
Už v roce 1939 Košičanům otrnulo a ke startu se 1. října, měsíc po začátku války, která se ale v té době Maďarska formálně jaksi netýkala, dostavilo 39 běžců. O rok později se Košice odmlčely podruhé – Maďaři se pokusili přesunout závod do Budapešti, kde se taky projednou uskutečnil, žádné tradici však vzniknout nedal. Zato v Košicích se v letech 1941 až 1944 běhalo znovu.
Z dnešního pohledu je nejvíce zarážející atletický závod na konci léta 1944, běželo se už 9. září. Nejde ani tak o to, že na území sousedního, jen o několik kilometrů vzdáleného „slovenského štátu“ v té době probíhalo potlačování protinacistického povstání a že z východu se blížila fronta. Člověku je smutno při vědomí, že se běželo jen pár měsíců poté, co město po obsazení země německými vojsky poslušně koncentrovalo svou více než 12tisícovou židovskou komunitu v místní cihelně a pak ji předalo dalšímu článku řetězu nazvaného konečné řešení.
K Maďarům do sklípku: tokajské je král vín i víno králů, co se zajet podívat tam, kde se vyrábí? |
A taky z toho, že Košice sehrály smutnou roli důležitého železničního uzlu, jímž projížděly transporty Židů z Maďarska do nacistických vyhlazovacích táborů. Elie Wiesel ve své Noci píše, že až když se souprava, která vezla do Osvětimi jeho a další Židy ze Sighetu a okolí, zastavila v tehdy příhraničních Košicích, všem došlo, že nezůstanou v Maďarsku.
Pokud by všichni nacisté a s nimi kolaborující dělali svůj džob důsledně, ke své práci na organizaci maratonu by se nikdy nevrátil Béla Braun, od jara 1945 vystupující již pod jménem Vojtech Bukovský. Rovněž on coby dědic vyznavačů mojžíšské víry se měl stát obětí holokaustu. Jiná známá tvář MMM Ján Novitzký před lety Slovenskému rozhlasu řekl, že Brauna zachránily jeho konexe. Internaci v místní cihelně, kde šéfoval policii válečný zločinec László Csatáry, se prý vyhnul paradoxně díky dohodě s jinými policisty, kteří ho preventivně zavřeli do vězení a tím zmařili jeho transport do Osvětimi.
Satisfakce
Takže si to zrekapitulujme. Košický maraton se na stará kolena dožil jakési satisfakce, sami organizátoři mu uznali dlouhá desetiletí zamlčované starty. Podobného zadostiučinění se na sklonku svého života dožil Josef „Pepi“ Bican, když mu fotbaloví historici konečně započítali protektorátní góly a uznali, že byl králem ligových střelců 20. století. „Vy přece nemůžete za to, že jsme vás obsadili,“ řekli mu němečtí novináři.
Ani maraton v Košicích nemůže za to, na území jakého státu kdy město leželo. A nehlásit se k celé jeho bohaté historii by bylo tím trapnější, že někteří jeho představitelé byli u toho jak za války, tak i po ní.
Podívat se pravdě do očí dokázali organizátoři vzácného a krásného závodu, jemuž je letos rovných sto let, až dlouho po listopadu 1989. Patrně jim došlo, že záznamy do statistiky košického maratonu přibývaly i v poválečných desetiletích, která stejně jako válečná doba postrádala atributy svobody.
Proč ale nakonec vykročili od jedné zdi ke druhé? Ještě na přelomu století ignorovali pět startů, a teď k těm existujícím, v jakési nepochopitelné snaze o předvádění svalů před světem, připočítávají dva, které se nikdy neuskutečnily. Například organizátoři slavného cyklistického závodu Tour de France, který se poprvé jel v roce 1903, mají dost sebevědomí na to, aby oběma velkými válkami přerušené závodění do svých dějin nezapočítávali. Letos jsme tak prostě sledovali teprve 111., nikoliv 122. ročník „Staré dámy“.
Košice se zcela zbytečně dělají výjimečnějšími, než jsou. Jejich maraton bez jakýchkoliv pochybností světový je. Příští rok se ale naskytne příležitost pro reparát. Jakkoliv někdy bývá až odpudivé, podřídí-li se všechno marketingu, svět atletiky by se na Košičany určitě vůbec nezlobil, kdyby po loňském stém ročníku a letošním maratonu ke stému výročí závodu byl slavný běh v ulicích jejich města i v příštím roce v pořadí opět stý. Protože by konečně byl v souladu se skutečností.
(Aktualizovaná verze článku, který v tištěných Lidových novinách vyšel 5. 10. 2013)
