Odvaha se projevuje v okamžicích strachu a nebezpečí a přichází nevědomě. Víra je však projevem vůle. Jak říká biblický spisovatel: „Víra je jistotou věcí, v něž doufáme, a důkazem věcí neviditelných.“ Můj výzkum jejího duchovního vůdcovství ukázal, že tato jistota a přesvědčení v neviditelnou lidskou důstojnost, boj za rovnost a posvátný smysl života daly Horákové základ nejen její odvaze, ale také službě druhým. Pokoře a soucitu dokonce i k nepřátelům.
Poté, co se Milada Horáková hájila německy před nacistickým soudem v Drážďanech a docílila tak změny trestu smrti na osm let vězení, dospěla k závěru: „Dostala jsem dar života, není můj. Jsem připravena ho obětovat.“ Pocit, že člověku samotnému život nepatří, nýbrž že slouží k prospěchu druhých, jí dal schopnost velkých obětí a služby v různých funkcích. Když své povolání chápala jako službu, získala psychickou výhodu při pomoci zranitelným ve své právnické a sociální práci, v boji za rovnoprávnost žen v Ženské národní radě a při pevném zastávání demokratických principů proti rostoucí vlně komunistické ideologie.
Milada Horáková měla velké renomé doma i v zahraničí. Proces s ní měl zastrašit a šokovat |
Člověk musí vědět, jak prohrát
Horáková strávila dvě válečná léta v Terezíně, víra ji posilovala k ohleduplnosti vůči druhým. Svědci potvrzovali její úsilí v péči o nemocné, když byla jmenována vedoucí nemocnice. Dosvědčovali její právní pomoc při sestavování soudních žádostí a odvolání, nemluvě o propašovávání chleba hladovým nebo pomoci při výměně dopisů vězenkyň s manžely. Ve svém posledním dopise dceři Janě radila: „Naslouchej nejen svým vlastním bolestem a zájmům, ale také bolestem, zájmům a touhám druhých.“
Horáková byla držena v Terezíně ve stejné cele jako srbský nacionalista Gavrilo Princip. Zde na samotce byla vyslýchána a bita. Přesto na dobu ve své cele vzpomínala jako na významnou z hlediska své víry: řekla, že tam „poznala, co je Bůh, a cítila, že mě Bůh přijal“. Toto zjištění jí pomohlo překonat otřesné okolnosti a najít v nich smysl.
Pouze osm let poté, po svém rozsudku smrti, napsala: „Jsem pokorná a odevzdaná Boží vůli. Určil mi tuto zkoušku a procházím jí s jediným přáním: naplnit Boží zákony a zachovat si čestné lidské jméno... Jdu se vztyčenou hlavou – člověk musí vědět, jak prohrát.“ Je třeba očí víry, abychom viděli, že „prohraný“ boj nemá trvalý význam, že větší smysl spočívá v tom, nést prohru s důstojností, ctí a svobodou.
Co lidé nesměli vědět. Historici odhalili nové detaily procesu s Miladou Horákovou |
Síla pokory a odpuštění
Sbírka jejích jedenácti posledních dopisů rodině a přátelům je pokladem. Při jejich pozorném čtení si člověk uvědomí autorčin záměr, aby byly sdíleny mezi jejími blízkými. V těchto dopisech vyniká jedna vlastnost nad ostatními: její pokora. Nechtěla, aby se její smrt stala břemenem nebo zdrojem zoufalství, a prosila o odpuštění a milost.
Vštípila jí to její mentorka, kterou Milada označovala jako svou „mateřskou přítelkyni“, česká senátorka Františka Plamínková, popravená nacisty. Jan Synek, životopisec Milady Horákové, uvádí, že Plamínková kdysi vzala Horákovou za paži, dovedla ji ke stolu s křížem Kristovým a fotografiemi T. G. Masaryka a Edvarda Beneše, řekla jí, aby poklekla a přísahala, že nikdy nezradí ideály těchto lidí. Synek dodává, že „to byl zážitek, který skutečně ovlivnil celý její postoj během [nacistické] okupace i za komunismu“ (str. 80).
A konečně, Horáková byla osobou, jejíž víra jí dala vyrovnanost a sklon k odpouštění nepřátelům. Ve svém inscenovaném televizním procesu byla známá svým klidným chováním, povzbuzováním spoluobčanů u soudu a neochvějným odchylováním se od scénáře, který se musela naučit zpaměti. Odvážně soudu řekla: „V této zemi by nikdo neměl umírat nebo jít do vězení za svá přesvědčení.“
„Zabijeme ženskou, leknou se. Zvyknou si.“ Divadlo v režii komunistů a Milada Horáková v divadle |
Dokonce i její spoluvězenkyně si všimla klidu, který měla tváří v tvář smrti. Ve svých posledních prosbách žádala, aby její rodina vyjádřila vděčnost vězeňským úřadům na Pankráci a v Ruzyni, kteří jí poskytli náležitou péči. A její poslední slova před popravou zahrnovala: „Odcházím bez nenávisti k vám.“ Jak může člověk v sobě najít takovou velkorysost, aby odpustil fatální nespravedlnost? Najít se nedá. Spíše je božským darem poskytnutým branou víry.
Odkaz Milady Horákové, i prostřednictvím její smrti, spočívá v tom, že i ty nejtemnější okamžiky, nespravedlivé okolnosti a nedostatek pokroky v sociálních otázkách mohou být osvětleny něčím trvalejším, smysluplnějším a schopnějším transformovat.
Autor vyučuje na Anglo-americké vysoké škole
