Zvenku Evropskou unií, která se chce zbavit svého hlavního protivníka, jímž je na prvním místě národní stát, a která se jen raduje ze snah exministra Mikuláše Beka a celého brněnského mocenského centra (nebo spíše o skutečnou moc teprve usilujícího centra?) uspořádat letos v Brně sraz Sudetoněmeckého landsmanšaftu – a tím zásadně narušit český stát.
Byli jste na nedělní demonstraci Milionu chvilek pro demokracii?
Zevnitř je naše země dnes a denně rozvracena těmi, kteří prohráli v říjnových parlamentních volbách a kteří – při přesvědčenosti o své mimořádnosti a vyvolenosti – nemohou přežít, že zůstali v opozici. Chování Rakušana, Hřiba, „nového Havla“ v TOP 09 a dalších je esencí nezodpovědnosti. Mírně posunutá ODS (už bez Fialy v čele) se jen škodolibě usmívá a stojí mírně stranou. Přece jen bývala autentickou politickou stranou a popírat principy demokracie jí stále ještě vadí.
Má to samozřejmě svou nezanedbatelnou ekonomickou dimenzi, která se opět dostala – jako už tolikrát v minulosti – zcela na okraj veřejného zájmu. Nikoli však na okraj privátního zájmu milionů našich spoluobčanů, protože o jejich životy jde. Ani dnešní vládní trojkoalice nemá ve vládě ekonomy. Není proto ochotna bránit se dalšímu zadlužování země. Naopak. Intenzivně hledá další a další příležitosti, jak něco „profinancovat“ – i když to nemůže dělat jinak než na dluh.
Milion chvilek pro prezidenta? Samostatnou demonstraci by si ale zasloužila jiná témata |
Lidské potřeby (a chutě) jsou ve své podstatě nekonečné, a když chybí „rozpočtové omezení“, jsou lobbismem prosazené chybějící miliardy na to či ono jen a jedině ostentativním zapomenutím na základní ekonomické principy. U nás je důsledně prosazoval jen Alois Rašín a první vlády 90. let. Stalo se normálností říkat, co všechno nutně „potřebujeme“. To je antiekonomický způsob myšlení. Snažil jsem se celá desetiletí zdůrazňovat rozdíl mezi potřebou a koupěschopnou poptávkou. Vidím, že marně.
V tomto smyslu se oproti vládě neekonomů Fialy, Rakušana, Bartoše, Pekarové Adamové a Výborného, ač proběhly parlamentní volby, nic podstatného nezměnilo. Minulý týden jsem četl pěkný rozhovor nejvýznamnějšího německého ekonoma Hanse-Wernera Sinna (mého dlouholetého přítele), který podobně jako já říká o Německu, že se „se změnou vlády nic nezměnilo“.
Říká, že je to proto, že „zůstal zeleno-rudý dirigismus z Berlína a především z Bruselu“. Zákazy vyrábět to či ono (v Německu zejména jejich chloubu, auta se spalovacími motory), masivními subvencemi podporovanou výrobu ekonomicky neudržitelných „zelených“ produktů a úmyslné zdražování energie označuje Sinn za „harakiri politiku“ Německa. U nás tato trojkombinace není o nic lepší. Bohužel není explicitně diskutována.
Lidé věří rádi tomu, co si přejí, aby byla pravda. Stejně jako Babiš Schillerové a jejímu rozpočtu |
Profesor Sinn vydal v roce 2003 bestseller (ale vážnou ekonomickou knihu) s názvem Dá se ještě Německo zachránit?, po 23 letech říká: „Jsem dnes ještě významně pesimističtější než v roce 2003.“ Dodává, že „dnes už největší byrokratizace ekonomiky nepřichází z Berlína, ale z Bruselu“.
Vyslovuje u nás ještě vůbec někdo, nějaký respektovaný ekonom, věty tohoto typu? Nebo jen zanikají v křiku Milionu chvilek a čtyřiadvacet hodin denně trvajícího vysílání České televize, které se tak líbí našemu dnešnímu prezidentovi? Mám strach, že odlišný postoj chybí, protože už jsou mnozí naši ekonomové trochu unaveni, otráveni z trvalé nepozornosti k jejich opakovanému varování a někteří veřejnými ataky „zašlapáni do země“.
Demonstrace Milionu chvilek je pro některé účastníky vědomou, pro jiné možná nevědomou výzvou k destrukci země. Prezident by to měl vědět nebo by mu to mělo být jeho přáteli po boku vysvětleno. My ostatní musíme být na pozoru ještě více než kdykoli jindy v období po 17. listopadu 1989.
