Též z „chvilkařů“ čiší nadšení pro věc, ale i naivita. Odhodlání, ale stále víc i vlastní politické ambice. Pro ilustraci.
Milion chvilek volby tentokrát opět nerozhodne. Nepřišel s ničím inspirativním |
„Slibme si, že uděláme všechno pro to, abychom Babišovi ukázali sílu občanské společnosti, a on dostal co nejméně mandátů,“ řekl na Staroměstském náměstí Mikuláš Minář. Působí to zvláštně. Každý přece ví, že na takové akce chodí lidé, kteří Babiše nevolí.
Tak proč k té nevolbě Minář ještě explicitně vyzývá? Zřejmě proto, že opakování je matkou moudrosti, jak je obecně známo, a ve volební kampani to platí trojnásob.
Jinde Mikuláš Minář tak adresný nebyl. Vyzval třeba k nepodoře těch, „kteří mají diktátorské sklony“. Očividně tím myslel strany Babišovy koalice. Ale pozor, nepatří sem i ten či onen z druhé strany barikády? Třeba ti, kteří razí „demokracii bojující“ (polský premiér Tusk), či ti, kteří varovali před „sviněmi“ (bývalý šéf české vládní komunikace Foltýn)?
Fandíte-li „těm našim“, není co řešit
Ano, může to být i složité či alespoň k zamyšlení, pokud nezvolíte ryze fanouškovský pohled, který velí fandit „těm našim“. Jenže fandění je tak mocná síla, že jí podléhají i lidé vzdělaní, zkušení, řekněme životem prověření. V pondělí to byl například Miloš Rejchrt.
Autor těchto řádek si ho osobně velmi váží (přeje mu vše dobré k blížícím se osmdesátinám). Cení si jeho odhodlání podepsat Chartu 77 hned v první vlně i všeho, co pro ni pak udělal (byl jejím mluvčím v drsné době 1980–1981). Ale když Rejchrt nyní na Staroměstském náměstí přirovnal Milion chvilek právě k Chartě, tak se i jeho sympatizant ozve.
O média a ctnost: „Boj o rozhlas“ může připomínat demonstrace před 37 lety. V čem? |
Rejchrt – a s ním další, na demonstraci nepřítomní či v tomto textu nejmenovaní – to myslel dobře. Chtěl ocenit, že i „chvilkaři“ to myslí dobře a o něco se snaží. Jako před půlstoletím Charta. Ale při vší úctě, Rejchrt tím příměrem prokazuje medvědí službu jak Chartě, tak celé společnosti. U CH77 prakticky nelze vytěsnit dobu a okolnosti jejího vzniku a působení. I to, že po listopadu 1989 de facto skončila. A že to bylo spíš dobře.
Absurditu příměru „chvilkařů“ k Chartě ukazují už samy velké demonstrace poslední doby, ba let. Mikuláši Minářovi nelze upřít, že je schopný organizátor, manažer a influencer (jakkoliv ošklivě to slovo zní). Prostě že je to muž schopný úspěšně ovlivňovat lidi i události.
Kdo Pavlovi vytetoval nálepku lídra opozice. Byl to Babiš, nebo Minář a Milion chvilek? |
Ale především je to muž, který se pohybuje ve svobodném prostředí. V prostředí, které je tak institučně zajištěno (už skoro 37 let, zaplaťpánbůh za to). Ač se i teď stávají kiksy, kdy se trestní právo (paragraf o podpoře genocidy) tasí i na nešťastníky typu češtinářky Bednářové či aktivisty Křivky, praxe v českém státu je taková, že za názory či podepisování petic (i petic typu Charty) se nezavírá ani nevyhazuje z práce.
Minář si mohl v klidu pronajmout Letnou a ke čtvrt milionu lidí říkat, co sám chtěl. Kriticky, ba odmítavě vůči establishmentu. A přenášela to televize. To že se podobá Chartě?
Bojíte se? Tak se nebojte, bude to horší
Před 50 lety, kdy Charta vznikala, by Minář na „Staromáku“ nedokončil ani první větu. Takže pozor na příměry, ač míněné sebelépe. Třeba Tomáš Kopečný patřil ke kvalitním státním úředníkům, byl vládním zmocněncem pro rekonstrukci Ukrajiny. Na demonstraci řekl: „To, co nás Čechy v následujících měsících a letech čeká, bude ještě horší než to, co jsme zažili od počátku ruské agrese. Uvidíme horší věci.“
Kopečný je kompetentní člověk. Myslí to odpovědně podle hesla „Kdo je připraven, není překvapen.“ Ale na demonstraci mluvil tak, že to chtě nechtě působilo jako Fialovo strašení ruskými tanky v ulicích českých měst.
Jsou prostě lidé, kteří to myslí dobře, ale často přepínají tak, že devalvují rozumné obavy či samotnou Chartu 77. Podobně jako to myslí dobře wokové, kteří přirovnávají detenční centra pro ilegální migranty nebo velkochovy zvířat k holokaustu a Osvětimi.
Ožívá-li půlstoletí stará atmosféra, není to atmosféra Charty 77, ale spíše „anticharty“. To ovzduší vyvolával Husákův režim řečmi o „ztroskotancích a samozvancích“. Teď to bublá naopak zdola. Web plní řeči o „libtardech“, „zlodějích“ a „lhářích“, z druhé strany barikády o „dezolátech“ a „sviních“.
Tak vypadá atmosféra 50 let po vzniku Charty 77.
