U Zemana ještě můžeme najít nějaké racionální důvody: Bohuslav Sobotka se zasadil o to, aby se Zeman v roce 2003 nestal prezidentem, o deset let poté jej podpořil až na poslední chvíli. U Klause pak šlo o čistou zlomyslnost: počkal si, až jej ODS dostane podruhé na Hrad, teprve pak dal své zášti plný průchod: byl přímým dirigentem pádu kabinetu Mirka Topolánka; vládě Petra Nečase soustavně okopával holeně – podporou destruktivních Věcí veřejných.
Nemá cenu s prezidentem Zemanem polemizovat o jeho úspěšnosti. Oproti jeho 32 procentům z roku 1998 můžeme vytáhnout 1,5 procenta Strany práv občanů – Zemanovci z roku 2013. O čísla nejde. Podstatné je, že prezident po dvou letech opět vytáhl na premiéra válečnou sekeru.
Napětí je přitom zničující pro oba, tedy chtějí-li obhájit své funkce. Prezidentovy výroky jsou racionální jen ve chvíli, pokud by se rozhodl nekandidovat podruhé (pak je mu válka s částí ČSSD ukradená). Nebo opět doufá, že se mu podaří odstranit z čela strany člověka, jenž mu neolizuje podrážky. Zničil už Vladimíra Špidlu, pomohl zablokovat vládní ambice Jiřího Paroubka a na podzim 2013 s pomocí Michala Haška zkusil pučem odstavit z čela partaje právě Sobotku.
Kdo chce, ať si pustí slavné „video s kalašnikovem“ při debatě s občany v Tišnově. Shodou náhod se tak stalo v Jihomoravském kraji, shodou náhod seděl vedle prezidenta hejtman Michal Hašek a jeho spokojený úsměv mluví za vše.
I ti nejposlednější sociální demokraté mají dnes dostatek informací o tom, co je MZ zač a jak se chová k ČSSD. Jestli chtějí být vazalskou stranou Miloše Zemana (tedy podpoří případný další útok na svého předsedu), bude to jejich vědomé a svobodné rozhodnutí.
