Ministr kultury ale má být především schopný úředník, který zná potřeby resortu a má aspoň elementární představu o tom, jaké jsou jeho kompetence. A co resort obnáší, jaké jsou jeho potřeby a finanční toky. Tragédií ministerstva kultury je, že se každé čtyři roky začíná od nuly a bohužel to není tak, že by tento úřad byl natolik skvěle zorganizovaný, že by ho žádné personální změny ve vedení nemohly rozhodit.
V drtivé většině to bylo vždy tak, že nový ministr přišel jako nepopsaný papír, a když tak nějak pochopil, o co jde, skončilo mu jeho období.
Paseka, jaká se jen tak nevidí
Každopádně je třeba říct, že poslední ministr Martin Baxa do této party nepatřil, byl zorientovaný, choval se inteligentně, kultivovaně, byl vždy tam, kde být měl, nikoho hystericky neodvolával, nedělal žádné hrůzné seky, prosadil dlouho odkládaný zákon o veřejné instituci v kultuře a hlavně dostal do kultury nebývale mnoho peněz. Z mého pohledu si to „zkazil“ založením Národního institutu pro kulturu, který nesmyslně spojil Divadelní ústav, Institut umění a NIPOS ARTAMu. Nikdo nesází jen zlatá vejce, jak tento kočkopes bude fungovat a hlavně kde, si počkáme.
Po pravdě je ale třeba říct, že ani jeho předchůdce Lubomír Zaorálek se v kultuře nechoval jako neřízená střela. Dostal ji na dva a půl roku a v covidu a dělal, co mohl, aby jí pomohl. A v té hodně složité době uměl naslouchat, což bylo tehdy velmi důležité.
Exministr Staněk míří na post europoslance, v Bruselu nahradí Turka |
Ovšem Zaorálkův předchůdce Antonín Staněk, to byl jiný sekáč, taková paseka, jakou stihnul za pouhý rok ve funkci, se hned tak nevidí. A jestli se nepletu, byl také jediným ministrem kultury, který byl odvolaný. A to je co říct, jelikož jak je výše popsáno, resort kultury a jeho problémy nikoho ve vládě moc neberou.
Staněk ve chvíli, kdy byl odvolán, neprojevil ani špetku sebereflexe a předváděl neotřesitelné sebevědomí. Odvolal například ředitele Muzea moderního umění Olomouc Michala Soukupa, což vykazovalo všechny znaky svévolné akce založené na osobních animozitách. Významně tak ohrozil projekt Středoevropského fóra Olomouc (SEFO) a stavbu jeho nové budovy podle návrhu architekta Šépky. Projekt má nabídnout výstavní prostory pro umělecká díla z celé střední Evropy a zázemí potřebné pro chod muzea, jde především o větší depozitáře pro stále rostoucí sbírky či novou knihovnu a studovnu. To vše se zpozdilo, a i když se nakonec rozhodlo ve prospěch již vládou odsouhlasené stavby, dosud se nezačalo stavět.
Mistr trapnosti
V trapnosti Staňka málokdo překonal, snad jen Jiří Balvín, který stihl za čtyřiadvacet hodin odvolat i znovuinstalovat ředitele Národního divadla. Staňkovy trapasy byly vydatné, ani nevěděl, kolik jeho kapitola čerpá ze státního rozpočtu, chválil slátaniny režimního pěvce Sýse, komicky se zapletl s komunistou Grebeníčkem a na ministerstvo si přivedl tři náměstky, kteří byli profesně i lidsky nepřijatelní a mohli by snad fungovat ve vrátnici.
Takže nyní mu stačilo opustit potápějící se loď Sociální demokracie, převléct kabát a frčí do Evropského parlamentu. Doma zbastlil, na co sáhl, a tak bude za odměnu reprezentovat v cizině. S takovou nezbývá než se opravdu klepat, koho nám nová politická reprezentace nadělí na jeho byvší pracoviště.
