Šlo o „slovenské“ ministry dopravy Jozefa Ráže a Ivana Bednárika. Leckdo má pocit, do velké míry oprávněný, že je to nejen k pobavení.
Po formální stránce je vše, jak má být. Člen české vlády nemusí být českým občanem, to je případ Ivana Bednárika. Aby ale v zárodku vzal vítr z plachet těm, kteří by Slováky v české vládě podezírali z formování nějaké páté kolony, slíbil ministr Bednárik ještě před jmenováním do funkce, že požádá o české občanství. Jako dlouholetý český vrcholový manažer by na ně nemusel čekat dlouho. Ostatně, šéfem vnitra je jeho kolega.
Babiš na Slovensku: s Ficem křísí společná jednání vlád, slíbil pomoc a našel inspiraci |
Ani česká občanka však nemusí každého uklidnit. Není-li někdo zdejším rodákem, a když je nadto jeho mateřštinou jazyk sousedního národa, jeden se má hned na pozoru. Čí zájmy ten člověk zastává? klade si kdekdo otázku. Kladl si ji například v roce 2009 při jmenování ministra Fischerovy úřednické vlády Gustáva Slamečky, který mimochodem do funkce vklouznul také se slovenským pasem v kapse. Ale jakkoli pestrá a pozoruhodná byla čeština bývalého šéfa diplomacie Karla Schwarzenberga a jakkoli hluboké byly české kořeny jeho rodu a přesvědčivá loajalita například jeho otce k této zemi, také jeho mluva mnohé Čechy dráždila.
Ministr je víc než manažer
UhryGabriel Sedlák vás v rubrice Uhry zve nejen do regionů, jež kdysi tvořily Uhersko, které je společným dědictvím zejména Maďarů, Slováků, Němců a Židů, ale i do širšího okolí. A v neposlední řadě se věnuje i uhrům s malým „u“, tedy různým chybám na kráse tamních společností. |
Aby zapadnul a jaksi splynul s davem, začal s blížícím se ministerským angažmá Ivan Bednárik mluvit česky. Mimochodem v tomto úsilí mu fandí i jeho slovenský kolega Ráž, ve středu mu daroval česko-slovenský slovník. Pokud by se řekněme chabou úrovní Bednárikovy češtiny měl prezentovat kupříkladu šéf resortu kultury, bylo by to možná na pováženou. Ale i zde by bylo rozhodující, jestli je prvořadý umělecký dojem, nebo manažerský výkon ministra. A dost možná by zvítězilo „za bé“. Ostatně na jakémsi manažerismu (i v tom dobrém slova smyslu, chcete-li) je vládnutí Andreje Babiše postaveno – řídit stát jako firmu. A při manažování staveb dálnic a vysokorychlostních železnic je schopnost citovat české klasiky spíše na posledních příčkách.
Ivan Bednárik prostě dostal šanci přesvědčit i ty voliče, kteří by stranu, jež ho vyslala obývat někdejší kancelář šéfa československých komunistů Gustáva Husáka (v budově ministerstva dopravy kdysi sídlil ÚV KSČ), nikdy nevolili. Natož jeho. Je na něm, jak s touto příležitostí naloží.
Ale i kdyby se předvedl jako ten nejlepší manažer, nikdy nemůžeme mít jistotu, že obstojí jako politik. A na tento rozměr své mise on sám nesmí zapomínat. Člen vlády totiž není jen šéfem jednoho resortu, nýbrž také součástí kolektivního orgánu, jenž řídí tuto zemi a který tudíž v extrémních případech může rozhodovat o životech svých spoluobčanů. To je, proč i umírněnější volič může být nesvůj při pohledu na cizího státního příslušníka v šatech českého ústavního činitele.
Český politik Babiš
Česká společnost je etnicky dosti jednobarevná, například ve srovnání se Slovenskem bohatým na menšiny. Tím víc může překvapovat, že je natolik otevřená a tolerantní, že jejím ministrem může být i cizinec. A je natolik otevřená, že nemá problém opakovaně vyslat do prakticky nejvyšší exekutivní funkce v zemi rodilého Slováka.
Stačilo! Nedělejme z česko-slovenských vztahů bramboračku, už nejsme jeden stát |
Andrej Babiš se už prezidentem České republiky s velkou pravděpodobností nikdy nestane, už jen proto, že svou politickou kariéru nebude chtít završit další prohrou ve finále o Pražský hrad. Jakkoli by možná chtěl občany této země spojovat, je spíš lídrem dlouhodobě přesvědčivým jen pro určitou část veřejnosti, nikoliv většinu. Ponechme si iluzi, že hlavou státu nebyl a patrně ani nebude zvolen nikoli proto, že není rodilým Čechem (podobně jako Schwarzenberga potopila slova o Edvardu Benešovi), ale že překážkou na cestě k tomuto cíli je on sám a jeho naturel. Jeho sklony k populismu, alibismu či chaotičnosti.
Přesto i mnozí z těch, kteří mu nikdy nemohli přijít na jméno, dnes snad uznávají, že je to výrazný politik, jehož legitimita se opírá o dlouhodobě vysoké procento důvěry veřejnosti. A že si je ve zdejší politice tím jistější v kramflecích, čím více v ní předvedl (pozitivního i negativního), čím déle zde žije a čím hlubší kořeny v Česku zapustil, čím lépe mluví česky (jistě, dokonalé už to asi nebude) apod. Také kritika, které čelí, je dnes už věcnější a její podstatou je čím dál méně Babišova „mladická nerozvážnost“ (pro někoho estébácká, jiný se spokojí s faktem, že byl komunistou). Češi už si ho prostě „adoptovali“ a mají ho za svého (padoucha, nebo hrdinu – doplňte dle libosti).
Na krátkém vodítku
Ivan Bednárik je teprve na začátku, sotva si ho umíme představit jako představitele České republiky na setkání se zástupci české menšiny na Slovensku. Premiér Babiš ale v této roli před týdnem v Bratislavě zkušeně vystupoval, a zatímco ještě před deseti lety by byl tento moment sdílen na sítích jako velká legrace, dnes už je to skoro banalita.
Naopak velmi zaujaly vyhýbavé odpovědi ministra Bednárika na otázky novinářů, kteří se zajímali o jeho postoje k muniční iniciativě. Jako ministrovi dopravy mu prý nenáleží tuto věc komentovat. Po zkušenosti se stranicky „znormalizovaným“ ministrem obrany Jaromírem Zůnou jsme před sebou měli dalšího člena vlády, kterého jeho mateřská SPD nepouští na politicky dlouhé vodítko. Svým vystoupením Bednárik tolik potřebné body rozhodně nenasbíral.
Ministr Bednárik bez diplomu? I úspěšný premiér Antonín Švehla se bez vysoké obešel |
Díkybohu že jsme v Česku, i v tomto případě totiž víc než čechoslovenština pana ministra byl na překážku jeho alibismus. Pokud tedy někoho něčí divný přízvuk dráždí, jde primárně o to, že je to člověk, který je mu ideově vzdálený. Je-li to „náš“ Slovák nebo dokonce Moravák, je vše o. k. A naopak i Čech jako poleno může tvrdě narazit, jestliže a) to přehání s podporou Ukrajiny, b) mluví o Zelenského juntě.
Snad se panu Bednárikovi bude dařit. Štěstěna zatím stojí na jeho straně. Má kliku, že je Slovák a ne Ukrajinec. Protože jak jsme se dozvěděli během loňské kampaně, Okamurova SPD chce v zemi nechat jen ty Ukrajince, „kteří prokazatelně pracují na pozici, kde nelze zaměstnat českého občana“.
