Loni touto dobou vrcholila vlna demonstrací spolku Milion chvilek pro demokracii. Šestnáctého listopadu se sešel na Letenské pláni zhruba čtvrtmilion lidí na protest proti aktuálním mocenským poměrům. Konkrétně pak kvůli střetu zájmů premiéra Andreje Babiše a obavám, aby nezneužil svého mocenského postavení a kauzy Čapí hnízdo či problematických dotací pro Agrofert a nezametl to pod koberec. Atmosféra vzpomínek na sametovou revoluci i přesvědčení, že velká masa demonstrantů musí něčím pohnout, vyvolávaly poměrně velká očekávání do budoucna.
Komunismus máme v žilách
Tou dobou se však na opačné straně zeměkoule začala šířit nákaza známá dnes pod názvem covid-19, jež všechny podzimní předpoklady nesmlouvavě vytlačila na slepou kolej. Protiepidemická opatření rovněž utlumila demonstrování. Ale i vzpomínkové akce, které by se jinak normálně konaly v souvislosti s jednatřicátým výročím pádu komunismu.
Jak ukázal poslední rok, česká veřejnost je na komunismu stále hodně závislá, byť jinak, než si myslí. Rok 1989 pořád tvoří, určitě pro voliče současných opozičních stran pravice a středu, ústřední zlomový bod dějin, vlastně počátek nového letopočtu. I demonstrace roku 2019 se nesly ve znamení jistého rozhořčení, že česká společnost ještě není dostatečně transformovaná, že má stále daleko k západním standardům.
Důkazem měli být právě i Miloš Zeman na Hradě a Andrej Babiš ve Strakově akademii. To zplodilo velkou frustraci, ba obavy ze zpětného chodu směrem k normalizační éře.
Rozhořčení části společnosti má řadu objektivních příčin, nicméně podílí se na něm i přílišná idealizace poměrů v západních zemích a neochota uznat řadu úspěchů dosažených v posledních třech dekádách – jakkoliv jim třeba „politická nadstavba“ v očích mnohých neodpovídá. Jarní, a především podzimní pandemická vlna však byly zátěžovým testem, jenž odhalil určitá nečekaná – či nevnímaná – pozitiva.
Hlavní plus představuje robustnost zdravotnického systému, který dokázal absorbovat míru těžce nemocných, jež by v řadě zemí, včetně těch vyspělých, vedla ke kolapsu. Černé scénáře přeplněných nemocnic, kde pacienti umírají na chodbách a lékaři musejí provádět selekci, koho se pokusí zachránit a koho ne, se zatím nenaplnily.
Jednak kvůli vládním restriktivním opatřením, byť přijatým s velkým zpožděním. Ale rovněž díky husté síti nemocnic s velkým počtem lůžek pro mimořádnou péči se schopnými a obětavými zaměstnanci, od sestřiček až po lékaře specialisty.
Pojem zdravotnický systém totiž zahrnuje jak budovy, technické vybavení, tak právě personál. Připravený zpravidla na českých vysokých i nižších specializovaných školách.
A hlavní tíha boje s pandemií už spočívá na lidech, kteří profesně vyrůstali až po roce 1989, nebo kteří se po tomto datu dokonce teprve narodili. Celková kvalita zdravotnictví tak odráží celých třicet polistopadových let. I když by mu šlo řadu věcí vytknout a byť se v něm kvůli všelijakým podivným kšeftům zbytečně utopily mnohé miliardy, funguje a ve zkoušce zápasu s epidemií dosud obstálo. Navzdory chaotické vládě, jež mu svou nečinností zvláště na sklonku léta a začátku podzimu spíše přidělala práci.
Symbol solidarity, nebo útlaku?
A přesně o to kráčí: vystavět takové systémové základy (budovy, stroje, lidi), aby školství, zdravotnictví nebo doprava fungovaly i navzdory případně neschopné vládě. Samozřejmě, několik špatných vlád v řadě může onu systémovou základnu podkopat. Na druhou stranu, přes hromadu kritiky, kterou lze na současný kabinet i na všechny jeho předchůdce snést, má Česká republika pevné základy a patří mezi nejvyspělejší země světa. Což před třiceti lety rozhodně neplatilo.
Demonstranti z Letné hodlali obrodit českou občanskou společnost. Na jaře však mnozí z nich zaujali – vzhledem k vlastním zásadám – docela zvláštní postoj. Smysl nošení roušky – občan chrání spoluobčana před svými viry – je přece krásným vyjádřením principu ohleduplné a solidární občanské společnosti. Zvláště u doma ušitých roušek, jež měly na jaře na českých obličejích drtivou převahu.
Rouška, hmatatelný symbol občanské solidarity a svépomoci vůči vládě, která zaspala, se však stala znakem Babišovy nebo Prymulovy diktatury, náhubkem nesvobody. Proslavená česká praktičnost tudíž v tomto případě docela podlehla politickým vášním, rozžhaveným ještě v předpandemických časech. Je-li něco v poslední době znepokojivého, tak právě toto.
