Chytrý telefon je bezpochyby užitečný vynález. Můžete s ním volat a posílat textové zprávy, fotit, sledovat vlastní zdraví a kondici, nakupovat, učit se jazyky, číst poštu nebo zpravodajství a ledacos dalšího. Má to ale i stinnou stránku. Telefony dost možná vyvolávají závislost. Mluví se dokonce o nomofobii (z angl. no mobile phobia). Má jít o iracionální strach, pokud u sebe člověk mobil nemá, případně ho má zrovna vybitý. Podle kritiků mobilů je však ještě důležitější jiný problém.
Neustálé kontrolování telefonů nás má odvádět od užitečných činností, mezi něž někteří pomatenci počítají i práci. Na vině by mohla být všelijaká upozornění, jimiž telefony své uživatele zaplavují. Určitě víte, co mám na mysli: příchozí zprávy, lajky na sociálních sítích, nové články ze zpravodajských aplikací a tak dál.
Psychologické experimenty
Problém je však v našich mozcích, nikoliv v softwaru telefonů. V roce 2021 to prokázala dvojice psychologů působících na Londýnské škole ekonomie Maxi Heitmayer a Saadi Lahlou. Vědci rozdali dobrovolníkům osobní sledovací kamery. Získali od nich dohromady okolo dvou stovek hodin záznamu.
Grónsko získalo vlivem tání ledovců 1 600 kilometrů pobřeží. Je nebezpečné |
Na takto pořízeném materiálu počítali, jak často účastníci pokusu své telefony aktivují, a co je k tomu vede. Výsledky byly, mírně řečeno, nelichotivé. Dobrovolníci oživovali své mobily zhruba každých pět minut. Zpětně však odhadovali, že to dělají daleko méně často.
Ještě znepokojivější je další zjištění. Upozornění mohla jen za jedenáct procent těchto neustálých kontrol. Ve zbylých 89 procentech případů aktivovali účastníci pokusu telefon sami od sebe.
Maxi Heitmayer teď přišel s dalším experimentem. Požádal 28 dobrovolníků, ať si vezmou svoje laptopy s prací do univerzitní laboratoře. Rozdělil je na dvě skupiny.
Lidé z první měli v místnosti jen jeden stůl, na který si měli položit počítač i telefon. Lidé v druhé měli stoly dva. První byl pro počítač s rozdělanou prací. Na druhý, vzdálený 1,5 metru, si měli odložit mobil.
Zevlovali pořád stejně
Šest účastníků pokusu ovšem podmínky nedodrželo. Odkládali mobil jinam, než měli, případně rovnou přemístili nábytek. Heitmayer proto musel při hodnocení experimentu jejich data vyřadit. U zbylých očekával, že když budou mít příslušníci druhé skupiny telefon mimo dosah, budou ho kontrolovat méně často. Jeho předpoklad se potvrdil. Jenže trochu nečekaným způsobem.
Dobrovolníci, kteří by museli kvůli kontrolování telefonu vstávat a chodit k vedlejšímu stolu, své mobily vskutku zapínali méně. Optimistický čtenář by se mohl domnívat, že takto získaný čas využili a udělali víc práce, než lidé s telefonem na dosah ruky.
Jenže to by byla mýlka. Dobrovolníci nezevlovali na telefonu. Zato ale využili k flákání internet. Zabralo jim to zhruba stejně času jako těm, kdo měli mobil na dosah.
Jsou jednoduché, levné a fungují. Co ale až prastaré počítačové programy fungovat přestanou? |
Pokus by bylo dobré zopakovat s větším počtem lidí. Laboratorní prostředí se také liší od skutečného světa. Na běžném pracovišti jsme obklopení kolegy. (Uděláme toho proto ještě méně.)
Základní zjištění se však zdá jasné. Zevlování je součástí lidské přirozenosti. Lenosti se nedá vzdorovat. Konkrétní zařízení, které použijeme, abychom se vyhnuli práci, je vedlejší.
