Čtyřicet tisíc lidí v ní odpočívá od 14., 15. století, od století 18. pak nejen odpočívají, ale také dekorují, díky věhlasnému architektu Janu Blažeji Santinimu, který tehdy obdržel zakázku na celkovou obnovu areálu od cisterciáckého opata Jindřicha Snopka.
Dekoracemi na hraně makabrózního kýče se pak ostatky staly ve století 19., kdy se do nich na pokyn knížat Schwarzenbergů ponořil osobitý řezbář František Rint. Právě z jeho ruky – a z pomocných rukou jeho manželky a dětí – pocházejí fiály, lustry a girlandy z lidských kostí, kterými se v Sedlci nechávají fascinovat stovky tisíc návštěvníků ročně. Mimochodem, o provoz a údržbu místa a v posledních letech i o jeho záchranu a zevrubnou rekonstrukci se stará výhradně zdejší farnost.
V Sedlci znovu poskládali kosterní pyramidu. Má pět metrů a je v ní 1500 lebek |
Kdo se sem nevypraví osobně, může si snímky sedlecké kostnice nalistovat a prostřednictvím krátkého pojednání se o ní poučit v knize Momenty ticha, kterou najde nejen v Sedlci u pokladny. Fotograf Miroslav Hlinka (1980) ji pojal jako obsáhlý umělecký katalog tuzemských osárií, mezi kterými má to sedlecké sice výsadní, ale přece jen pouze jedno místo. Celkem je jich u nás v různém stavu na pět set a do knihy se dostalo dvacet nejzajímavějších a esteticky nejpůsobivějších.
Pro Hlinku – jak jsme si o tom vícekrát vyprávěli poté, co jsem se rozhodla, že takového člověka musím poznat a pokud možno s ním natočit rozhovor – má Sedlec iniciační úlohu, protože právě tady, když sem v roce 2003 zavítal, padlo rozhodnutí „začít kostnice fotit, zdokumentovat je s výtvarným přesahem a v pár slovech shrnout jejich historii, aby se tato kontinuita, tato nit, která nás spojuje s naší minulostí, nepřetrhla“.
Jak jsme se později s Miroslavem shodli v rozhovoru pro Katolický týdeník, sedlecká kostnice má štěstí, že je tak známá. Díky tomu totiž může být zachráněna, lidé sem chodí, děsí se a dojímají a nechávají tu své peníze, za které pak je památka udržována a opravována. Takovou kliku má u nás už jen hrstka dalších.
Nově zpřístupněné Bartolomějské návrší v Kolíně nabízí nečekané výhledy. Gotický chrám doplňuje kostnice a knihovna |
V Kolíně při chrámu sv. Bartoloměje je nově přístupná barokní kostnice, která se veřejnosti otevřela po kompletní obnově Bartolomějského návrší v letech 2018 až 2020. Také ji vlastně zachránila místní farnost, respektive její děkan, neúnavný kulturní činitel Jan Svoboda, který v 19. století prosadil proti vůli města opravu a zachování kostnice po devastujícím požáru.
Rovněž nedávno skončila základní etapa záchrany kostnice v severočeských Letařovicích u Českého Dubu. V místní márnici vznikl ve druhé polovině 18. století unikátní oltář sestavený z lidských kostí. Díky zdejšímu spolku Dubáci a jeho předsedovi Janu Havelkovi (který by sám někdy stál za samostatnou procházku po Schodišti) se podařilo zachovat budovu márnice, jež vlivem prosakující vody ujížděla ze svahu, a zatékalo do ní.
Miroslav Hlinka si ovšem všímá také – a možná především – kostnic, kam se veřejnost nedostane. Někdy je to i proto, že ani sami místní o osáriu nevědí. Může jít o hromadu kostí v zazděné kryptě kostela nebo o sice kdysi upravený, ale dávno neudržovaný a zapomenutý prostor.
Dnešní kultuře, ani té katolické, už není vlastní připomínat si poslední věci v takto bezprostředním kontaktu, a tak kostnice pozbyly jedné ze svých praktických funkcí, jíž je memento mori – a tu druhou, řešící otázku „kam s nimi“, zodpověděla s konečnou platností kremace.
Parazité, středověk, bouřky, ale i léčba neplodnosti. Čtyři ženy české vědy, které posouvají své obory kupředu |
Navzdory tomu mohou mít i tato ztracená, „neužitečná“ a esteticky na první pohled málo působivá místa svou krásu, kterou Miroslav umí odkrýt a zachytit, i když je to někdy za cenu diplomatického přemlouvání místních správců a získávání povolení u osob s historicky znějícími funkcemi jako třeba „provizor“ anebo i za cenu špinavého a potrhaného oblečení v případě, že je do krypty nezbytné se vměstnat úzkým a poškozeným otvorem. Výsledek ale, jak je znát i po letmém prolistování, nepochybně stojí za to.
Navíc Hlinkova černobílá fotografie kostnicím mimořádně sluší. Příležitostně si to lze vychutnat i na výstavách, které Momenty ticha také představují a které autor avizuje na svých stránkách www.momentyticha.cz. Hostívají je kostely nebo historické sály, ale také třeba loňský metalový Brutal Assault. A kromě zmíněné publikace, která už je bezmála rozebraná a kterou mám doma – heč! – i s Miroslavovým podpisem, to bude brzy i její druhé vydání, doplněné o další dvacítku zajímavých míst.
