Už příští týden, ve středu 16. září, přednese předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová svůj výroční projev o stavu Evropské unie. Naznačí v něm, kam se má Evropa v příštím roce posunout a na co se má soustředit. Je to dobrá příležitost připomenout si, proč je pro Česko členství v EU důležité. A proč by se tuzemská debata neměla omezovat jen na peníze z fondů.
Monika Ladmanová.
Když se řekne Evropská unie, většině lidí se vybaví dotace, fondy nebo snaha vyrovnat životní úroveň mezi členskými státy. Stačí se podívat na česká náměstí, opravené školy, nemocnice nebo železnice – nemůže být sporu, že prostředky z evropského rozpočtu náš život zlepšily. Jen v první polovině letošního roku dorazilo do českého rozpočtu o 38,2 miliardy korun víc, než Česká republika do Unie odvedla. Odpůrci členství budou tato jasná data vždy zpochybňovat, ale je nutné připomenout, že jde o data českých úřadů.
Redukovat členství v EU na tabulku příjmů a výdajů je však omyl. Před 22 lety jsme se nerozhodovali o přístupu k evropským penězům, které k nám ostatně proudily ještě před samotným vstupem. Rozhodovali jsme se, že budeme společně s dalšími státy ctít hodnoty, na kterých Evropa stojí – lidskou důstojnost, vládu práva, nezávislou justici, svobodu slova, ochranu menšin. Zní to možná abstraktně, ale současný svět nám ukazuje, jak zranitelní bychom byli, kdybychom zůstali sami.
Podívejme se, co bychom ztratili, kdyby tu Unie nebyla. Členské státy mezi sebou už více než sedmdesát let nevedly válku. Pro mnohé je to samozřejmost, ve skutečnosti jde ale o výjimku – mezi dvěma světovými válkami uplynulo v Evropě pouhých 21 let. Mír není náhoda. Je to rozhodnutí, které jsme si zvolili a které musíme denně obnovovat. Ostatně právě za to dostala Unie v roce 2012 Nobelovu cenu míru.
Tato zkušenost dnes není jen historií. Ruská agrese proti Ukrajině je bolestivou připomínkou toho, že spolupráce a jasné mezinárodní závazky nejsou luxus, ale nutnost. Ukrajina si dnes vybírá stejnou cestu, kterou jsme si zvolili my před dvaceti lety, a platí za to cenu nejvyšší. Směřuje k Unii, protože ví, že osamocený stát čelí tlaku zvenčí mnohem hůř než společenství 27 zemí a 450 milionů lidí, se kterým musí počítat i největší globální hráči. Jsem přesvědčena, že kdyby Ukrajina v EU již byla, Rusko by si na ni netrouflo.
Na jakých základech stojí Evropská unie? Především na míru. Po druhé světové válce byla Evropa zničená, mezi národy panovala hluboká nedůvěra, ekonomiky byly v troskách. Jeden z „otců zakladatelů“, tehdejší francouzský ministr zahraničí Robert Schuman, přesto vsadil na spolupráci místo strachu. Řekl, že Evropa nevznikne najednou ani podle jediného plánu, ale bude se budovat prostřednictvím konkrétních úspěchů, které vytvoří faktickou solidaritu. To, co začalo jako propojení francouzského a německého průmyslu, je dnes největší jednotný trh světa.
Poradkyně Jourové bude „velvyslankyní Evropské komise“ v Česku, velká akce ji čeká hned první den |
Z těchto hodnot a z této solidarity pak vyplývají i věci, které dnes považujeme za naprostou samozřejmost. Můžeme pít vodu z kohoutku, protože do čistoty řek a čistíren odpadních vod tekly evropské investice. Když nám zboží objednané na internetu nesedí, máme čtrnáct dní na vrácení. Pokud nám aerolinka zruší letecký spoj, nezůstaneme bezmocně stát v terminálu, ale máme nárok na odškodnění, nebo dokonce na ubytování a stravu. Na dovolenou nám stačí jediná nabíječka. Osobní údaje jsou chráněné pravidly, která se pod notoricky známou zkratkou GDPR stala vzorem i pro země mimo Evropu. Nic z toho nespadlo z nebe. Je to důsledek toho, že jsme se rozhodli sedět u jednoho stolu a dohodnout se na společných pravidlech. Mimochodem i to je ta byrokracie, na kterou tak často nadáváme.
Této souvislosti si ale v Česku často nevšímáme. O Evropské unii se u nás mluví málo, a když ano, tak často v negativním duchu – co se nepovedlo, co nás štve, co nám „Brusel“ nařídil. Někteří politici si přitom úspěchy přisuzují sami, zatímco neúspěchy hází na evropské instituce. Je to pohodlné, ale nebezpečné. Vidíme, že to živí extrémy, které by nejraději z Unie vystoupily úplně. Jaké to má důsledky, jsme viděli na Spojeném království. Svou roli hrají i dezinformace, kterých na adresu EU v posledních letech výrazně přibylo.
Chybí nám hlavně uvědomění, že Evropská unie je naše. Netvoří ji vzdálení úředníci, tvoříme ji my všichni – politici, diplomaté i občané, kteří žijí v systému, který si spolu s ostatními 26 státy sami nastavujeme. Nikdo to nedělá za nás. Naše budoucnost bude zkrátka taková, jakou si ji uděláme. To platí i pro debatu, kterou v polovině září otevře projev Ursuly von der Leyenové o stavu Unie. Ať v něm zazní priority týkající se obrany, ekonomiky nebo rozšíření Unie o další státy, výsledná podoba evropské politiky bude vždy odrazem toho, jak aktivně se do jejího utváření zapojíme. My všichni, náš stát, naši partneři.
Fondy a dotace jsou viditelnou a měřitelnou částí členství v EU. Mám pro takové zjednodušení pochopení, protože nám to umožňuje tento svazek kvantifikovat. Skutečná hodnota Unie je ale jinde – v tom, že jsme se rozhodli řešit společné problémy společně, chránit stejné hodnoty a nezůstat na výzvy současného světa sami. To je důvod, proč kdysi více než 77 % českých voličů řeklo v referendu vstupu do EU „ano“. A je to i důvod, proč by nám dnes nemělo být jedno, jakým směrem se Unie vydá dál.
Autorka je vedoucí Zastoupení Evropské komise v České republice.
