„Monroeova doktrína je velká věc, ale my jsme ji výrazně překonali, opravdu výrazně. Nyní se jí říká Donroeův dokument,“ prohlásil Trump a připojil první písmeno svého jména k historické koncepci, která po dvě století formovala americkou zahraniční politiku. Monroeova doktrína z roku 1823 původně říkala, že evropské velmoci se nemají vměšovat do záležitostí amerického kontinentu. Později byla vykládána tvrději: jen Spojené státy mají právo v Americe zasahovat. Trump nyní tvrdí, že tuto doktrínu obnovuje. Ve skutečnosti ale dělá něco mnohem radikálnějšího.
Rozšiřování „amerického prostoru“
Trump se totiž nehlásí jen k původní, ještě relativně defenzivní verzi Monroeovy doktríny. Otevřeně se odvolává i na Rooseveltův dodatek k ní z roku 1904. Ten Spojeným státům přisuzoval roli mezinárodní policejní síly v Latinské Americe a dával jim právo zasahovat proti tamním režimům, pokud jejich chování „oslabovalo vazby k civilizované společnosti“. Jinými slovy: kdykoliv a z jakéhokoliv důvodu, nakonec i včetně čistě ekonomických zájmů. Na prahu 20. století šlo o americkou variantu imperialismu, velmi podobnou tomu evropskému, který se snažila dohnat.
Trump chce získat Grónsko do konce svého mandátu, využít armádu je reálná možnost |
Trump se přitom vrací k dokumentům, které byly oficiálně opuštěny. Monroeova doktrína byla jako vodítko americké politiky pohřbena v roce 2013, Rooseveltův dodatek dokonce už v roce 1930. Trump je ale vytahuje z politického archivu a snaží se na nich postavit cosi, co lze nejlépe popsat jako retroimperialismus. Ostatně i jeho obliba historických amerických prezidentů rozšiřujících území USA či moderních silných mužů – autoritářských, pohrdajících mezinárodními pravidly – tomu přesně odpovídá.
Zásadní novinkou ovšem je, že Trump své pojetí „amerického prostoru“ dál rozšiřuje. Už nejde jen o Latinskou Ameriku. Do hry se dostává Kanada a především Grónsko, tedy území patřící Dánsku. Trump přitom otevřeně spoléhá na sílu. Na onen „silný klacek“, o němž kdysi mluvil Theodore Roosevelt.
Rozdíl je v tom, že Roosevelt kombinoval sílu s diplomacií a budováním aliancí. Trump naopak vychází z představy, že Amerika žádné spojence nepotřebuje. Že neplatí žádná pravidla, žádné smlouvy a že vítězí vždy ten silnější. Spoléhá na představu silového realismu, opět spojenou s geopolitickými stratégy přelomu devatenáctého a dvacátého století, kteří mimochodem dávali, pokud jde o Spojené státy, důraz na jejich námořní moc a námořní základny.
Safety first! Američané mění přístup k Evropě v zájmu své bezpečnosti |
Proto Bílý dům nevyloučil ani vojenský útok na Dánsko kvůli Grónsku. A právě tady se Donroeova doktrína začíná měnit z politické pózy v bezpečnostní katastrofu. Spojené státy se totiž tímto přístupem mohou ocitnout bez spojenců – v době, kdy chtějí soupeřit s ekonomicky i technologicky sílící Čínou. To je strategie, která dává smysl možná ve wrestlingovém ringu, ale ne v současné mezinárodní politice.
Mocenské vakuum
Ještě předtím se ale rozpadne Severoatlantická aliance. Nebo přinejmenším Aliance v podobě, v jaké fungovala dosud. Spojené státy přestanou být věrohodnou zárukou evropské bezpečnosti a zároveň se podstatná část evropských zemí nepostaví za Dánsko, pokud by došlo na konflikt. Výsledkem bude mocenské vakuum, ze kterého bude těžit Rusko.
Moskva se už dříve prý pokoušela vyjednat tichou dohodu: uznání amerického vlivu v Latinské Americe výměnou za volnou ruku na Ukrajině. Donroeova doktrína k tomu nyní otevírá dveře.
NATO tak možná formálně nezanikne, ale politicky může zemřít někde mezi Islandem a Grónskem. Donroeova doktrína se pak zapíše do dějin nikoliv jako projev síly Ameriky, ale jako začátek rozpadu světa, na který jsme byli zvyklí.
