Kam až polistopadové politické anály sahají, tam snad není zaznamenán případ, že by nějaká politická strana oficiálně vyrazila k volbám, ale přitom netušila, kdo ji tam povede. Tedy Motoristé sobě to tuší, ba vědí – polepí republiku ranařem Filipem Turkem, ovšem ten se bude ještě dlouho rozhodovat, jestli se mu do voleb vlastně chce jít. Ale kdo chce volit stranu bez hlavy, byť o sobě tvrdí „Jsme mladí, čerství, odvážní“?
Rozpačitý start volební kampaně je dokladem toho, jak strana, od níž se očekávala velká jízda, zatím předvádí spíše velké trápení. Když se Motoristé loni na podzim poprvé vyšvihli nad 5 procent preferencí, čekal se efekt nabalující se sněhové koule. Jenže tahle koule spíš taje a vrací se pod 5 procent, což naznačuje, že strana nenašla dostatečně přesvědčivé osobnosti, výrazná témata a relevantní výseč společnosti, kterou se jí podaří oslovit.
Filip Turek není závodník, ale duchovní mladší bratr Víta Bárty z Věcí veřejných |
Nebuďme nespravedliví – personálním úhorem trpí dnes všechny strany, stačí si přečíst jména krajských jedniček na kandidátkách. Ani Motoristům se z toho úplně vykročit nepovedlo. Pár známějších tváří sice našli – zubaře Romana Šmuclera, právničku Renátu Veseckou, ekonoma Vladimíra Pikoru, exposlance ODS Borise Šťastného či mladou naději Matěje Gregora. Ale že by to byla kdovíjaká hitparáda? Zejména když ani předseda Petr Macinka není typem, který strhává davy.
Mlhavá sázka na Turka
Proto ta mlhavá sázka na Filipa Turka – a s tím i celá nůše problémů. Kromě jeho nerozhodnosti, kam hodlá své pozadí usadit, je tu i nepochopení změny role. Tedy že už není blogerem či influencerem, který se razancí, arogancí a srandičkami prorve do politiky. Protože on už rok politikem je, jakkoliv tomu jeho nedávná hra na Fittipaldiho na české dálnici a následné tance kolem ní moc neodpovídají.
Snad Turek sází na to, že mu aférky a provokace pomohou jako loni v evropských volbách. Tam v čele kandidátky Motoristů a Přísahy urval přes 10 procent, skoro polovinu toho, co těžkotonážní ANO.
Ale pozor, evropské volby jsou úplně jiná soutěž. Lidé v nich moc neřeší nějakou vládní většinu, protože jedenadvacet českých europoslanců o ní beztak nerozhodne. Mají v nich více sklony volit všemožné extrémy a bizáry, jichž jsou pak v eurosněmu plné chodby. A hlavně v evropských volbách bývá účast ani ne poloviční než ve volbách národních – takže stejných tři sta tisíc hlasů, které v eurovolbách stačí na skokana roku, doma nemusí stačit ani na vstupenku do Sněmovny.
Bylo by to celé jen hemžení uvnitř svérázné partičky kluků v silných autech, kdyby to neházelo vidle Andreji Babišovi do jeho povolebních úvah. Z tria Motoristé, SPD a Stačilo! totiž ANO sázelo jako na nejmenší zlo právě na „turkovce“.
