Můj otec beznaději nepodléhal. Naopak

Zlomený a bez naděje. Tak vyzněla charakteristika osobnosti mého otce, ing. arch. Jaroslava Cuhry, zasloužilého vězně komunistické totality v posledním odstavci velice zajímavého a v naprosté většině pravdivého článku pana redaktora Petra Zídka. V sobotu 15. května v Lidových novinách v příloze Orientace.
Jsem přesvědčen, že tento náhled na jeho post-vězeňskou, téměř sedmnáctiletou "kariéru" vznikl z nechtěného nedorozumění, pravděpodobně zejména na mé špatné formulaci při rozmluvě o skutečnosti hrůzného průběhu vyšetřování vyšetřovatelem kap. Kubíkem, dokonale uplatněného způsobu nátlaku především na psychiku vyšetřovaného, zvaného "brainwashing".
Otec se nevrátil zlomený a bez naděje, což nebudu podrobně rozebírat, dalo by se říci, že opak byl pravdou. Důkazy o dalších rocích jeho nezlomeného konání jsou zcela jasně popsány na patřičných stránkách knihy o jeho životě "Svědomí paměti". Organizuje nádherné Requiem za umučené a trpící komunistickým terorem v katedrále sv. Víta, projektuje jeho zamilované sakrální stavby, překládá, vysvětluje představu křesťansko-demokratického hnutí , tedy to, za co "odseděl" tolik krušných let.
Beznaději nepodléhal. Naopak ve chvílích, kdy do ní upadala většina národa, po srpnu 1968, se tento akt brežněvovského násilí stal pro něj bodem optimizmu. "To rozhodlo o jejich definitivním konci." A nám mnohokrát opakoval, s bezmeznou nadějí o které věděl, že již nebude pro něj, že konec se již neodvolatelně blíží, musíte být připraveni a okamžitě nastolit spravedlnost při odmítnutí poválečného odporného násilí. Pokud spravedlivý trest neuplatníte, budete sloužit neprávu, ono se pak vrátí. Bohužel se tak stalo. Takže nezlomený.
"Zlomení", o kterém jsme mluvili při našem rozhovoru spočívalo naprosto v něčem jiném. V onom "vymytí mozku" vyšetřovatelem, které na otci doslova dokonale provedl. S následky, které otec skutečně stále sebou nesl, totiž, že tomu nedokázal odolat. Moc ho to trápilo, tak, že jak sám říkal ho do dohání až k rouhání, že by si to chtěl ještě jednou s Kubíkem rozdat.
Vskutku pravdivé je též v článku uvedené, že životu kolem sebe na "svobodě" v některých podstatných skutečnostech těžko rozuměl a včleňoval se do celkového dění často velmi těžce a s obtížným úsilím.
Jeho nezlomenost konečně potvrzuje i sama bývalá totalitní moc třeba článkem v Rudém Právu z 2. srpna 1969 "Co dokazují dvě tajné zprávy bývalého ministra vnitra Josefa Pavla část: Jak se obrozovala KDS", či konečně i to, že patřil k nejsledovanějším osobám Státní bezpečností, včetně jeho nejbližších a to až k nemocničnímu lůžku, těsně před svou smrtí.