Pátek 30. července 2021, svátek má Bořivoj
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

PETRÁČEK: Muslimky jako boromejky

Názory

  14:36
Koncem srpna jsme se postavili za ombudsmanku Annu Šabatovou. Prohlásila, že když střední zdravotnická škola v Praze v Ruské ulici vypudila dvě studentky jen proto, že jako muslimky trvaly na nošení šátku, bylo to diskriminační. I když jsou státní školy sekulární, nemusí to znamenat, že zakážou veškeré náboženské symboly osobního rázu, zněl zásadní argument.
Zahalená žena - ilustrační foto

Zahalená žena - ilustrační foto foto: Shutterstock

Teď to téma košatí. Problémy se studentkami v hidžábu má střední zdravotnická škola v Nuslích a výslovně je odmítla – i když jen preventivně, v odpovědi na hypotetickou otázku – nemocnice v Motole. Je třeba na liberálním postoji k náboženským symbolům ve zdravotnictví něco měnit? Jak v čem.

Zatím není zásadní důvod měnit názor na pozici Anny Šabatové. Je-li studentka vypuzena ze školy jen proto, že trvá na šátku coby náboženském symbolu, má to poněkud diskriminační charakter. Ten by byl zpochybněn teprve ve chvíli, kdyby ona studentka například odmítala tělocvik nebo kontakt s muži (i pacienty) v rámci výuky.

Potom si ale leckdo řekne, že totéž co při teoretické výuce by mělo platit i ve zdravotnické praxi, tedy v nemocnici. Není tedy odmítání zahalených muslimek motolskou nemocnicí diskriminační?

OD AUTORA:

Není, protože Motol má svůj provozní řád a ten stanoví jednotný pracovní oděv.

Teprve kdyby se prokázalo, že nařízení o jednotném pracovním oděvu je diskriminační, mohly by si na diskriminaci stěžovat i odmítnuté muslimky. Ale to snad nehrozí. Motolský ředitel Miloslav Ludvík se k tomu vyjádřil velmi vstřícně: „Respektujeme fakt, že nošení muslimského šátku je pro věřící projevem náboženského vyznání, ale musíme přihlížet k hygienickým a bezpečnostním aspektům.“ To není řeč diskriminátora.

Leckdo ale namítne, že když ve zdravotnictví nevadí jeptišky (vadily někomu boromejky pečující o Václava Havla?), právě tak by neměly vadit ani muslimky v šátcích. Jenže tady není rozpor. Ten by nastal, kdyby v Motole přijímali boromejky, ale odmítali muslimky. Když ale trvají na jednotném pracovním oděvu pro všechny, je to padni komu padni.

Ještě k těm „šátkům“. V praxi jde o škálu různých textilií od prostého šátku přes hidžáb (nechává odkrytý celý obličej), nikáb (nechává jen škvíru pro oči) až po burku (nenechává nic). Jasné osobní identifikaci brání jen burka a nikáb, což není náš případ.

Skutečností ovšem zůstává, že čím více šátků kolem sebe vidíme, tím více sílí pocit, že nejde o osobní symbol, ale o invazi protiobčanských hodnot. Kdybychom ženy v šátcích vídali na demonstracích proti agresivnímu islamismu a džihádismu, naučili bychom se je vnímat normálněji.