Ta novela zavádí plánování lovu podle míry poškození lesa. A plány lovu stanoví – konkrétně pro každou honitbu a pro každý rok – minimální počty ulovených divočáků či srnců. Mají tím myslivce motivovat ke snižování stavů přemnožené zvěře.
To má svou logiku. Že je zvěř přemnožena, se ví už dlouho. Přispívá k tomu i vývoj podnebí. Mírné zimy přežívá daleko více zvěře, než bývalo zvykem. Pak páchá tím větší škody na lesích. To lze pochopit, ostatně psali jsme o tom již v červnu.
Myslivci jako armáda proti divočákům. Má stát úkolovat strážce lesa? |
Jenže tomu odporuje logika jiná. Logika odvozená z otázky. Má stát co mluvit do provozu myslivectví? Do vlastnických práv majitelů lesů či zemědělské půdy? Bude-li stát nařizovat plány lovu (tedy minimální kvóty ulovené zvěře), leckomu to trochu připomene časy, kdy stát nařizoval soukromým zemědělcům minimální dodávky obilí či jiných produktů. Nařizoval je tak vysoké, že bývaly často nesplnitelné. Pak stát šikanoval neplniče a stupňoval tlak na to, aby vstoupili do JZD (jednotných zemědělských družstev).
Potomci šlechticů a lidoví myslivci podepsaní v jednom dopise
Příměr s padesátými lety je přepjatý, leč vládní návrh novely zákona o myslivosti budí takový odpor, že dává dohromady svým způsobem zvláštní spojenectví. Velké majitele lesů (včetně potomků aristokracie, feudálů), lidové myslivce (Českomoravská myslivecká jednota), ba i zemědělce. V protestu, v otevřeném dopise vlastníků hospodařících na honebních pozemcích, najdeme jména známá z historie: Schwarzenberg, Kinský, Colloredo-Mannsfeld, Mensdorff-Pouilly.
Na okraj. Citovaný dopis podepsal i Jan Nepomuk, syn loni zesnulého Karla Schwarzenberga a nová hlava rodu. Je to zřejmě jeho první veřejný počin v českém politickém a společenském provozu.
Novela zákona o myslivosti pod palbou. Stát znárodní lesy, bouří se majitelé |
Díváte-li se na to vše starší optikou, působí to jako věru zvláštní spojenectví. Ještě před sto lety byl lov drahou zábavou – téměř výsadou – aristokratů. Dopřávali si ji bohatí majitelé lesů (třeba Schwarzenbergové), zatímco budoucí „lidoví myslivci“ tehdy fungovali jen jako pytláci. De facto jako škodná. Až po válce, po znárodnění lesů a honiteb, po vyvlastnění aristokratů a bohatých, nastoupila lidová myslivost jako široce vnímané hobby.
Možná si vzpomenete na scénu z filmu Černí baroni. Vojín (“pétépák“) hrabě Šternberg to po lopatě vysvětluje politrukovi Halíkovi: „Soudruhu svobodníku, já jsem feudál, buržoazie je naším společným nepřítelem.“ Teď jako bychom se k tomu trochu vraceli. Je-li společným nepřítelem velkých vlastníků lesů (včetně bývalých feudálů, aristokratů) a lidových myslivců česká vláda (v roli jakési „nové byrokratické buržoazie“), není tu něco špatně? Znamená novela zákona o myslivosti skutečně posílení práv vlastníků? Nebo znamená spíše posílení moci státu, jenž může hospodářům předpisovat, co sám uzná za vhodné?
