Není pochyb o tom, že tento výsledek vzatý doslova je – aspoň ve světle dosavadní historické zkušenosti – takřka vyloučen. Není pochyb ani o tom, že by šlo o výsledek z pohledu stability zdejší ekonomiky vysoce nežádoucí: potřebný nárůst českých mezd (celkově minimálně o půlku) během pouhých zhruba pěti let by byl obrovským šokem pro české firmy, ale třeba i pro české veřejné rozpočty, jejichž výdaje na platy by se nejspíš musely zvýšit podobně razantně.
Debata vyvolaná poněkud divokými mzdovými vizemi pana premiéra nicméně otevřela poměrně zajímavé téma: jak si vlastně české mzdy v mezinárodním srovnání vedly a nejspíš budou vést.
Češi budou mít mzdy jako v Německu. Ale musí nás volit, řekl premiér Fiala |
V první řadě je třeba si ujasnit, která konkrétní čísla chceme vlastně sledovat a srovnávat. Vhodná pro taková porovnávání jsou data nikoliv o samotných hrubých mzdách, nýbrž o celkových nákladech firem na práci. Hrubá mzda je totiž jen jakýmsi umělým číslem, které vznikne poté, co se celkové daňové a jiné odvody placené v rámci firemních nákladů na práci rozdělí na část formálně placenou zaměstnavatelem (tato část v hrubé mzdě zahrnuta není) a na část formálně placenou zaměstnancem (tato část v hrubé mzdě zahrnuta je).
Z hlediska hodnoty práce v dané zemi je podstatná celková částka, kterou je zaměstnavatel schopen na práci vynaložit, tedy celkové náklady na práci včetně celkových odvodů bez ohledu na to, kdo odvody formálně platí. V Česku se pro tyto celkové náklady práce už před lety ujal jazykově poněkud odpudivý, nicméně ekonomicky velmi užitečný název superhrubá mzda. (Redukce zdanění mezd od ledna 2021 se běžně označuje jako „zrušení superhrubé mzdy“. Jde ale o označení hluboce zavádějící: superhrubá mzda samozřejmě existuje i nadále; to jen výpočet daně se nově opírá o mzdu nikoliv superhrubou, nýbrž hrubou.)
Vedle superhrubé mzdy by druhou rozumnou úrovní srovnávání byla úroveň mzdy čisté, tedy kolik peněz dostává za práci její vykonavatel, zaměstnanec. Tady je ale s daty problém: statistické instituce sledují čistou mzdu obvykle jen odděleně pro několik základních typů domácností (jednočlenná, dvoučlenná bez dětí, dvoučlenná s dvěma dětmi a podobně). Spolehlivé dlouhodobé časové řady ohledně průměrné čisté mzdy za ekonomiku jako celek tak dostupné nejsou.
Fiala trumfnul Babiše, slíbil víc než on: 107 355 měsíčně! Začne v létě hulit? |
Dále je otázka, jestli chceme srovnávat výdělky za hodinu, nebo za měsíc (měsíční výdělky v sobě obsahují i vliv různé délky obvyklé pracovní doby v různých zemích); a jestli chceme srovnávat výdělky upravené o paritu kupní síly (tedy kolik si lze za danou sumu koupit zboží a služeb v dané zemi), nebo bez této úpravy, v kterémžto případě stačí ke srovnání pouhý jednoduchý přepočet mezd do eur. Premiér Fiala mluvil o schopnosti firem vyplácet mzdy, a v tom případě se jako nejvhodnější jeví srovnávat hodinové náklady práce v eurech.
Co nám tedy ukazují data z dílny Eurostatu za období 2008-2023 na téma hodinových eurových nákladů práce neboli superhrubých mezd? Konkrétně vůči Německu, o kterém se zmiňoval pan premiér, byla průměrná česká superhrubá mzda před patnácti lety třetinová, před čtyřmi lety na úrovni 40 % a před rokem poměr činil 44 %. Dohánění tedy probíhalo zřetelným tempem, nicméně do úplného dorovnání zbývá ještě obrovská vzdálenost.
Co se týče jiných evropských zemí, už jsme předehnali Řecko, Portugalsko a Maltu. Při zachování trendů z posledních let je na dohled v nejbližších letech Kypr. Za dalších možná pět let pak Španělsko.
Hlavním faktorem, který napomáhá mzdovému sbližování, je tržní napětí mezi relativní kvalitou české pracovní síly a její pořád ještě nízkou cenou. Přispět může i svižné zvyšování české minimální mzdy, nicméně tento faktor působí na ekonomiku jaksi zvnějšku a pokud by byl využíván přespříliš, nezdravě by ji deformoval. K našemu relativnímu dotahování k zemím jižní Evropy přispívaly donedávna i problémy tamních ekonomik s konkurenceschopností a s velkými veřejnými dluhy.
Češi chudnou, růst mezd je v ohrožení. Generální ředitelé popsali obavy z dalšího vývoje |
Žádná země, která by naopak mohla v mzdové úrovni v nejbližších letech předběhnout Česko, zřejmě dnes v Evropě není. Estonci jsou na tom se svými mzdami úrovňově i tempem zhruba stejně jako my; Slováci zůstávají v mírném a takřka neměnícím se závěsu za námi; Slovinci jsou naopak nad námi a spíš nám dál lehce unikají; ostatní země střední a východní Evropy jsou zatím pořád ještě zřetelně pod námi.
Učebnicové očekávání, že země s nižšími náklady na práci se budou postupně posouvat k těm s vyššími náklady, v posledních deseti letech v rámci Evropy celkově fungovalo: šíře evropského spektra nákladů na práci se postupně zmenšovala. Náklady v zemích střední a východní Evropy, kde byly a jsou mzdy nižší, rostly rychleji než v zemích s vyššími mzdami. Proti tomuto přirozenému trendu šly náklady na práci pouze v několika málo zemích jižní Evropy, jejichž ekonomiky se praly s výše zmíněnými potížemi.
