Kdybychom měli možnost mluvit s mučedníky padesátých let krátce po vynesení tvrdého rozsudku nebo po krvavém výslechu, asi bychom od nich na adresu jejich soudců a vyšetřovatelů neslyšeli nic moc smířlivého. Nejspíš by je posílali ke všem čertům. Dnes z nich ale žádná zloba nekape. Ti lidé svým trýznitelům dokázali odpustit. Příkoří, kterého se jim dostávalo, přetavili v cosi pozitivního.
Jednaosmdesátiletý Pavel Hubačka, kterému prokurátorka Ludmila Brožová-Polednová navrhla trest smrti, ji nepotřebuje vidět za mřížemi. Stačilo by mu, kdyby „soud uznal její vinu a dal jí třeba podmínku“. Brožové-Polednové je mu líto. „Ti lidé byli tak zpracovaní, tak zorganizovaní a strana jim dala úkol,“ říká s jistým pochopením Hubačka, který nakonec vyfasoval třicet roků a z nich si odseděl plnou polovinu.
Svůj význam mohou mít ta dnešní soudní stání i pro obžalované. „Nechceme potrestání Máchy, ale chceme, aby našel sílu a mluvil pravdu,“ řekl v roce 1998 administrátor čihošťské farnosti Josef Pospíšil na adresu brutálního vyšetřovatele Ladislava Máchy. Ten byl tehdy souzený za to, že v únoru 1950 ubil k smrti faráře Josefa Toufara, Pospíšilova předchůdce na čihošťské faře. Mácha ale svou šanci nevyužil. Do poslední chvíle zatloukal. Tvrdil, že s Toufarem vůbec nepřišel do kontaktu. Vyšetřovatel Alois Grebeníček to zase řešil tím, že vůbec nechodil k soudu.
Ani Ludmila Brožová-Polednová, poslední žijící žalobkyně z případu Milady Horákové, zatím nenašla odvahu podívat se pravdě do očí. Tvrdí, že se do tohoto procesu dostala proti své vůli. Ještě v srpnu sdělovala LN, že je přesvědčená o vině Horákové. Stačila si už přečíst její solidní životopis? Probrala se zgruntu vzpomínkami? Zašla na sklenku s Pavlem Hubačkou?
