Na Starbucks bych nejraději zapomněl

S podivem sleduji nekritickou masáž v médiích o tom, že se v Praze bude otevírat, otevírá a konečně že se otevřela nová kavárna Starbucks. Shodou okolností jsem loni koncem října chodil s rodinou a přáteli po Vídni, a hledali jsme nějakou tamní útulnou kavárničku. Nakonec kvůli dešti a zimě jsme skončili ve Starbucks, která byla jediná poloprázdná. Tedy nepřišla mi nic extra, prostě další z fastfoodů ve stylu Mc Donald´s. I když jsem byl u pultu sám, trvala obsluha snad pět minut, nejprve objednávka, pak jsem o metr vedle čekal na kafe u pokladny. Bylo studené, drahé a malinké, takřka takové ty italské náprstky, což bych od americké kávy nečekal. V USA jsem se totiž kdysi naučil pít půlitrové hrnky kafe. No vysvětloval mi kamárad Američan, který byl na výletě ve Vídni i v kavárně s námi, že tahle firma má u nich doma pověst, že se snaží nabízet evropské kafe, ale nic moc, a tohle teď exportuje zpět do Evropy. Další z naší party, náš průvodce, který ve Vídni žije a pracuje jako učitel, si šel své capuccino úspěšně reklamovat, protože bylo tak studené, že to tak na rozdíl od nás nenechal. Zážitky ve Starbucks napravila další den návštěva klasické rakouské vídeňské kavárny, kdy jsme za podobnou cenu dostali krom normální horké kávy i vídeňský sacher. A bylo tam plno a spousta Vídeňáků ... Na Starbucks bych úspěšně zapomněl, ale to s jakou oslavou o pár měsíců později vstupuje do Prahy mě přimělo k tomu, abych své dojmy tlumočil dál.