Protože znalosti koreanistiky nepatří mezi mé hlavní devizy, ocituji alespoň Wikipedii: „Podle severokorejských pramenů se narodil 16. února 1942 na hoře Pektusan, která je jako nejvyšší hora v pohraniční Mandžuska a Korejského poloostrova odpradávna opředena řadou legend a bájí. Oficiální životopis uvádí, že jeho narození bylo ohlášeno zpěvem vlaštovek, nad horou se vytvořila dvojitá duha a na obloze se zjevila hvězda na znamení narození budoucího vůdce. Sovětské zdroje naopak uvádějí, že se narodil 16. února 1941 v ruském vojenském táboře blízko sibiřské vesničky Vjatskoje poblíž Chabarovsku, kde jeho otec velel 1. praporu 88. brigády Sovětské armády.“
Vzpomínky 80 osobností na osobu Václava Havla. Připomeňte si seriál serveru Lidovky.cz |
V novinách se o tom samozřejmě nedočtete, protože připomenout úmrtí totalitního vůdce by mohl někdo bráti jako podvratnou herezi ve chvíli, kdy si připomínáme odchod Václava Havla. A já zase nemám správné buňky, abych si takové věci pamatoval. Můžu jen poděkovat encyklopedickým znalostem kolegy Zbyňka Petráčka, který umí složit nesložitelné a jemuž, coby signatáři Charty 77, nikdo neúctu k VH předhazovat nebude.
A mimochodem, do rodné chatrče velkého vůdce se pořádají zájezdy. Je to tak, přátelé – zatímco já jsem navštívil Betlém, kdosi mi velmi blízký mohl obdivovat rodiště muže, jenž po smrti Kim Ir-sena ovládal Severní Koreu…
To jsou paradoxy, pane Vaněk.
Hrdinské a nadzemské atributy, včetně monumentálních přírodních znamení, totiž nepředpovídají jen příchod Božího syna, ale i takových tvorů jako Kim Čong-il. A připisování nadpozemské moci se nevyhne ani mnohem reálnějším politikům – Tomáš Masaryk či právě Václav Havel by mohli vyprávět nekonečné hodiny.
Václav Havel.
Přečtěte si, co napsala o fotografii slzícího VH, vyvěšené na Malé Straně, jedna velmi korektní a profesionální redaktorka: „Cestou kolem Senátu až do Poslanecké sněmovny mě doprovázel tento pán. Jde z něj taková pěkná energie, klid a dobrota. Tak jsem si ji trochu nacítila do svého srdce.“ Je to tak, přátelé. V zemi, v níž nedůvěru k církvím saje většina nemluvňat spolu s mateřským mlékem, můžete naštěstí z fotografie slzícího politika nacítít dobrotu do svého srdce.
Dovoluji si podotknouti: jestli byl v české politice muž, jenž uměl o sobě pochybovat a dělat si sám ze sebe legraci, pak to byl právě VH. Když vzpomínáme na jeho mimořádnou osobnost, tak krom „dvojité duhy a hvězdy na obloze“ nezapomínejme i na to, jakou by měl z přílišného dojímání a zbožňování srandu.
