Z „veřejného zájmu“ se snadno a rychle stane lynč, zvláště pomohou-li tomu média. A co je svoboda slova zbavená jakékoli odpovědnosti, nám neblaze demonstrují sociální sítě, kde nikdo za nic neodpovídá, a proto je dovoleno vše.
Minulý týden byl v ústavněprávním sněmovním výboru velice úrodný. Kromě nápadu na zákaz propagace komunismu se objevil též návrh předložený stínovým ministrem spravedlnosti Radkem Vondráčkem (ANO), který podpořil též úřadující ministr spravedlnosti Pavel Blažek (ODS).
Spolu chce zakázat trička s Leninem, asi jim to má pomoci vyhrát volby |
Pro přesnost dodejme, že pro Vondráčkův návrh hlasovalo sedmnáct z osmnácti přítomných členů výboru. Dostalo se mu tedy podpory, jak se říká, napříč politickým spektrem. Jediný nesouhlasící byl pirát Jakub Michálek.
Spiknutí ANO? Nepodložená spekulace
Co je podstatou „náhubku“? Že by se mělo omezit uveřejňování jmen podezřelých či trestně stíhaných osob pouze na ty, u nichž je to ve veřejném zájmu. Zveřejňovaly by se pouze iniciály, s výjimkou veřejného zájmu. Spor se hned rozhořel o to, zda bychom, pokud by návrh platil, znali jména stíhaných z motolské kauzy, tedy ředitele Ludvíka a náměstka Budinského. Zatímco pirátský poslanec Michálek tvrdil, že nikoli, obhájci návrhu tvrdili, že ano, protože je to ve veřejném zájmu.
Pro pořádek dodejme, že návrh pan Vondráček nepodal písemně, ale pouze ústně na zasedání výboru a tedy se s ním ani s jeho písemným odůvodněním nemohl nikdo dopředu seznámit. Ano, to je perfidní. Nicméně podporu tomuto nápadu vyslovili vedle ministra spravedlnosti též ministr vnitra Vít Rakušan (STAN) či poslanec Marek Benda (ODS). Pro jistotu též dodejme, že „náhubek“ se samozřejmě týká jen přípravného řízení, tedy obžalobou jakékoli utajování padá.
Vondráček hájí zákaz zveřejňování jmen stíhaných. Náhubkový zákon, tvrdí Piráti |
Radek Vondráček není ani nejchytřejší, ani nejctnostnější či nejspravedlivější z poslanců, nicméně je zřejmé, že novinářské nařčení, že jeho návrh je spiknutím hnutí ANO, které má krýt lokální hříšníky uvnitř strany, se jeví jako dost nepodložená spekulace. Nebo si snad někdo myslí, že zmínění koaliční velikáni jsou s hnutím ANO v komplotu?
Vysloveně ubohým se jeví novinářský argument, že Vondráček je lump, protože jako advokát obhajoval lichváře a jeho kancelář je obhajuje dodnes. Ještě že jako advokát neobhajoval nějakého vraha či pedofila, to by někteří novináři možná žádali rovnou jeho zatčení a veřejnou popravu.
Výroba trestně stíhaných politiků
Proti kritice, tedy nějaké věcné kritice, tohoto nápadu nelze samozřejmě nic namítat. Novinář, který by se rozhodl zveřejnit jméno stíhaného, by se vystavil riziku, protože by musel zpětně dokazovat, že za uveřejněním jména stál nějaký veřejný zájem.
Nynější praxe je taková, že novinář uveřejní, zpravidla bez rozmýšlení, vše, co mu nějaký policista předloží. Hlavně že jsou tam skandální či pikantní podrobnosti. Trestní stíhání je tak politicky využíváno například k likvidaci konkurentů.
Někdo nepohodlný kandiduje proti úřadujícímu starostovi, stačí dobře podané trestní oznámení a pár kamarádských policistů a máme tu trestně stíhaného „politika“, tedy člověka, který se sice o politickou funkci teprve uchází, ale je ještě před volbami skandalizován a tudíž není zvolen. Dopadne to samozřejmě velmi často tak, že trestní stíhání ani nedojde k soudu, nicméně účelu je dosaženo.
I takové praxi chce „náhubek“ zabránit. Hlavně prostřednictvím přenesení odpovědnosti za publikaci z policisty na novináře. Zatím je to tak, že orgány činné v trestním řízení nesmějí zveřejňovat totožnost stíhané osoby.
Dennodenní praxe je taková, že policisté novinářům spisy účelově zpřístupňují a je téměř nedokazatelné, od koho novináři informaci sebrali. Policisté takto manipulují nejen novináři, ale též veřejností. O kriticích Vondráčkova nápadu lze s trochou nadsázky mluvit jako o obhájcích nezákonné praxe a účelové skandalizace.
O tom, zda je postup ústavněprávního výboru nejlepší, se lze přít. Nicméně jsme na tom asi jako profesní skupina velmi bídně, když názor celého sněmovního výboru reprezentujícího politickou elitu vydáváme za spiknutí, nejsme ochotni věcně s ní polemizovat a hájíme nezákonné postupy, protože jsou pro naši práci pohodlnější.
