Chlívek se snaží, aby jakýkoli text před publikací četlo co nejvíce očí, a často otravuje lidi mimo redakci, aby mu jeho teze zoponovali, zkontrolovali, vyvrátili či alespoň opravili. Právě proto, aby těch pitomostí napsal co nejméně.
Jenže pak přijde prosba, aby opustil bezpečí své sobotní přílohy Orientace a přišel dělat mluvící hlavu do podcastu. Když chodíte nějaký ten pátek do různých televizí, naučíte se dávat si trochu pozor a neříkat každou pitomost, která vás napadne. Ale takový podcast, kde sedíte s dvěma kolegy, to je zrada. Cítíte se - tedy asi ne každý, ale Chlívek určitě – „jako doma“, jako na poradě, ztratíte opatrnost a občas něco plácnete. Tento týden Chlívek cosi plácl o tom, že „bydlící většina majitelů nemovitostí terorizuje nebydlící menšinu“, což je samozřejmě nehoráznost a žvást. Jak se říkávalo dříve často a někde ještě občas říkává: Mea culpa, mea maxima culpa.
Používat slovo terorizovat v tomto kontextu je úplný úlet - v článku by jej autor nikdy nenapsal. Ale co jednou na kameru vyřknete, už ani párem volů zpět nedostanete. Proto Chlívek jen zopakuje: Má vina, má veliká vina. Dostal po papuli a zcela zaslouženě. A teď, jestli dovolíte, zkusí vysvětlit, co tou hospodsky expresivní metaforou myslel.
Pro ty, kteří všechno převádějí do osobní roviny a do konceptu třídních válek, Chlívek zdůrazní, že sám je majitelem domu i nějakých polností, že využívá daňového odpočtu zaplacených úroků z hypotéky a taktéž nelibě nesl, když na dani z nemovitosti musel loni zaplatit skoro dvojnásobek než předloni. Ale osobní peněženka jaksi nesmí jednomu zatemnit mozek, pokud se snaží přemýšlet o daních, dávkách, penzijním systému či nemovitostech nezaujatě.
870 tisíc neobydlených bytů
Takže se pojďme podívat na bydlení v Čechách, na Moravě a v tom malém kousku, jemuž se říká Slezsko.
ChlívekChlívek je autorský podčárník, vycházející v Lidových novinách od roku 2010, který najdete každý týden i na těchto stránkách. Jeho autor Petr Kamberský v hybridním mixu er-formy a ich-formy popisuje své myšlenky slovy, které se nehodí pro korektní redakční komentář. |
Takřka čtyři lidé z pěti v naší zemi bydlí ve vlastním, pouze každý pátý platí nájemné nějakému „landlordovi“, jak se dnes s oblibou po anglickém vzoru říká jakémukoli majiteli nemovitostí.
Vlastnictví domu či bytu je považováno za jeden ze základních životních úspěchů, domy - či takzvané dekrety na byty - patřily i za časů komunismu ke vzácným statkům, o něž rodiny (ba celé rody) bojovaly a vytvářely občas velmi sofistikované strategie, jak o ně nepřijít či získat další.
A na přelomu tisíciletí, kdy se díky restitucím, privatizacím a boomu hypotečního trhu obyvatelé Česka přeměnili z převážně nájemců státních bytů v majitele, se stalo vlastnictví nemovitosti jakýmsi národním fetišem. A pro lidi, kteří mají dost peněz a mohli včas nakupovat další byty, i fantastickým investičním nástrojem.
Paradoxní situace. Vlastnické bydlení bylo dříve spjato spíše s chudšími vrstvami, dnes je symbolem blahobytu |
Vlastnické bydlení dnes stát (rozuměj daňový poplatník) podporuje mnoha různými způsoby: dotuje stavební spoření, umožňuje odepisovat úroky zaplacené v hypotéční splátce od základu daně a nepřímo i tím, že skrze dávky na bydlení posílá peníze majitelům nemovitostí. Jen pro představu: příspěvek na bydlení vychází daňové poplatníky každým rokem na téměř dvacet miliard korun, stavební spoření vyjde rozpočet na zhruba čtyři miliardy, odpočty hypoték na jednotky miliard.
Největším problémem je však situace, že spousta nemovitostí je prázdných, neobývaných. Podle sčítání bytů v rámci sčítání lidu z roku 2021 je v Česku zhruba 870 tisíc neobydlených bytů. To samozřejmě neznamená, že v Praze a Brně stojí stovky tisíc moderních, perfektně vybavených bytů. Některé se pravděpodobně pronajímají načerno, některé jsou ve velmi špatném stavu, někdy jde o druhou bytovou jednotku v rodinném domě, kam je obtížné nastěhovat „cizího“ člověka, a samozřejmě nejvíce volných bytů je tam, kde není pořádná práce, kde nikdo nechce bydlet. Ale 870 tisíc je přesto ohromující číslo - a i ve velkých a žádaných městech jsou desítky tisíc prázdných bytů.
Dostupnost vlastního bydlení zůstává v Česku špatná. A na změnu to zatím nevypadá |
A bydlení prostě není jen nástroj investice, ale i statek, o nějž společnost nějakým způsobem pečuje a obchodování s ním reguluje.
Daň z nemovitosti je pak jedním z nástrojů, jímž stát a obce nejen vybírají daně, ale také ovlivňují trh s bydlením.
Aby byty sloužily k bydlení
V Česku je daň z nemovitosti mimořádně nízká (ve srovnání s okolním světem), ale vzbuzuje mimořádně velké vášně.
Průměrná mzda dosahovala v létě 49 402 korun, náklady zaměstnavatele na takového fiktivního „průměrného“ zaměstnance jsou 64 762 korun, na účet mu přijde pouhých 38 815. Člověk s průměrnou mzdou tedy zaplatí státu ze své práce spolu se zaměstnavatelem 25 947 korun měsíčně. Daň z „normální“ nemovitosti (bytu, rodinného domu) je přitom stále v řádu vyšších stovek či nižších tisíců ročně.
Prodej bytů v Praze láme rekordy. A zdražování stále není u konce |
Nebo jinak: na dani z nemovitosti jsme loni všichni dohromady zaplatili 14,9 miliardy, na sociálním pojištění, zdravotním pojištění a dani z příjmu (což jsou dohromady takzvané náklady práce) v součtu 1 315 miliard! Tedy jen na poměrně velmi nízké dani z příjmu zaplatíme desetkrát více než na dani z nemovitosti, ze své práce pak zaplatíme dohromady téměř stokrát více než na dani z nemovitosti, ale přesto se o ní v poslední době bavíme násobně více a násobně vášnivěji než o stonásobně vyšších odvodech z naší práce - což je paradox, který Chlívek nepřestává fascinovat.
Psychologicky je to pochopitelné: něco jsem si vydělal, postavil, buduji to či splácím, a nechci platit další „výpalné“ za to, že vlastním byt či dům. Jenže tento stav bohužel vede k tomu, že někteří vyvolení mají hodně prázdných bytů a jiní nemají kde bydlet, což je poněkud suboptimální. A nezapomínejme na to, že tato daň je důležitým příjmem obce, která z ní platí veřejnou dopravu, chodníky, školy a tak dále.
Pokud samy banky přiznávají, že si dnes může vzít hypotéku pouze nejlépe vydělávajících dvacet procent (příjem domácnosti musí dnes přesáhnout 90 tisíc čistého), pokud nájmy ve velkých městech sežerou polovinu výdělku mladého člověka, je tady něco špatně.
Daň z nemovitých věcí evidentně potřebuje změnu. Taková změna nebude jednoduchá: daň by třeba mohla být stále relativně nízká na nemovitost, v níž bydlíte, ale násobně vyšší na neobývané bytové jednotky, aby pomohla uvolnit neobývané byty. Aby bydlení nebylo jen investice, ale sloužilo k bydlení. Nebude to zázračné, ale trochu pomůže.
Netřeba objevovat kolo – kolem nás je spousta zemí, které se pomocí daní snaží, aby byty sloužily k bydlení, nikoli jen k zbohatnutí majitelů. V takové Velké Británii platíte úplně jinou částku při nákupu druhé a další nemovitosti a poplatky za neobývaný dům jsou násobně vyšší než za bydlení, v němž žijete.
Ceny bytů stále rostou. A Češi? Už ani nečekají, jen kupují |
Leč zpátky k onomu nešťastnému terorismu. Většině, oněm osmdesáti procentům nás, vlastníků nemovitostí, nízká daň bohužel vyhovuje. A pokud nemáme kupu dětí, které by neměly kde bydlet, nemáme žádnou velkou chuť současný stav měnit.
Od roku 1861, kdy John Stuart Mill vydal své Úvahy o vládě ústavní, má politologie pro podobné situace, kdy spokojená majorita ignoruje zájmy minority, velmi výstižný pojem: tyranie většiny.
Nejsme tedy teroristé. Jen tyrani.
