Včera se dokonce nechal slyšet, že blíže neupřesněná skupina takzvaných starých členských států údajně uzavřela tajnou dohodu, která má Prahu (a slovinskou Ljubljanu) vyřadit ze seznamu možných sídel úřadu evropského navigačního systému Galileo. Kohout proto pohrozil, že pokud by měly české aspirace utrpět nezdar, raději celé jednání zablokuje.
Podobně tvrdý přístup zvolila vláda Mirka Topolánka i při nedávné válce o levné pivo. Prozatím s ním uspěla. Europoslanec za ODS Oldřich Vlasák si na internetových stránkách svého poslaneckého klubu hned řekl o pochvalu, když napsal, že „naše pivovary a spotřebitelé jistě ocenili“ tento „neoblomný postoj“.
Problém je ale v tom, že v unijní politice je podobná hra na ostří nože riskantní.
Atomová zbraň
Výhrůžky, že zablokuji jednání, nebo dokonce využiji právo veta, bývají většinou úspěšné při splnění některých podmínek. Jednou z nich je, že této zbraně nebude ten který členský stát nadužívat. A v případě menších států je pak záhodno získat pro svůj postoj další spojence. V pivní historii se tak, až s výjimkou posledního kola jednání, mohli čeští vyjednavači opřít především o Německo. Toto souznění národních zájmů je celkem logické a sotvakoho v unii může popudit natolik, aby si u Česka udělal tlustou černou tečku. Něco jiného ale je, když je frontová linie vymezena jako střet mezi aspiracemi „starých“ a „nových“ zemí - byť se tento postup kryje za celkem právoplatným nárokem, že se „sliby mají plnit“, jak uvedl Kohout.
Tímto postojem se Česko nebezpečně přibližuje k cestě, po níž kráčejí Poláci. Ti již opakovaně použili právo veta, které bývalý ministr za pravicově-liberální Občanskou platformu a nynější místopředseda Evropského parlamentu Jacek Saryusz-Wolski trefně přirovnal k atomové zbrani. S méně patřičným dodatkem, že pokud se tato zbraň nepoužije, začne rezivět.
Tým stratégů ODS a nestranický prezident Václav Klaus tak sice ještě neučinili, ale ruce se jim již začínají chvět chutí příslušné tlačítko diplomatického jaderného kufříku zmáčknout. Úder má být veden proti snahám oživit koncept evropské ústavní smlouvy. Celkem zřetelně to mimo jiné naznačil ostrý Klausův projev přednesený koncem minulého měsíce v Aténách. Prezident se sice vyhnul přímé zmínce o euroústavě, ale smysl jeho filipiky proti „intervencionistickému“ evropskému modelu byl jasný. Podobně jako dementi europoslance Jana Zahradila, kterým reagoval na úhel pohledu LN varující před tím, aby se občanští demokraté vylučovali „z hlavního proudu evropské politiky do slepého ramena za Václavem Klausem“. Zahradil totiž jen potvrdil, že pokládá boj proti euroústavě za „legitimní politickou aktivitu“.
Česká kosa na německý kámen
To už je ale přece jen mnohem více zešikmená plocha než obhajoba pivařských zájmů či zápas o pražské sídlo prestižní organizace. V tomto případě nebudeme pevným a zásadovým ostrůvkem v unijním názorovém bahnisku -česká kosa tentokrát padne na tvrdý německý kámen.
O co půjde, ozřejmil koncem minulého týdne německý velvyslanec při EU Wilhelm Schönfelder. Kancléřka Angela Merkelová řadí rozhovory o oživení euroústavy (byť v pozměněné podobě) k prioritám nadcházejícího předsednictví své země v EU. A podle Schönfeldera se Berlín nechce rozptylovat celounijním rokováním, leč hodlá cíleně získávat pro svou myšlenku jednotlivé členské státy. Ke třem „problematickým“, na které se zaměří především, patří podle diplomatů Polsko, Nizozemsko a - Česko. „Může to být vyřešeno pouze na nejvyšší politické úrovni,“ citoval německého ambasadora dobře informovaný list European Voice.
Pokud by Hrad ani česká vláda („Odmítáme snahy o oživení federalistické ústavy,“ vyhlásil Mirek Topolánek na posledním kongresu ODS) nic neslevily ze své bojovnosti, měly by si důkladně rozebrat, kam se dostalo podobně razantní Polsko. „Unijní solidarita, jakou požaduje Polsko po svých partnerech, bude kvůli vetu oslabena,“ citoval minulý týden jasnou pohrůžku přiškrcením unijních dotací v podání vlivného politika německé CSU Joachima Würmelinga polský deník Gazeta Wyborcza. Nemluvě již o tom, že „neoblomnost“ Varšavy ve vztahu k unijní politice vůči Rusku a čerstvě pak v povýtce technické kauze předávání vězňů, ji připravila o řadu možných spojenců pro případné koalice ad hoc a oživila úvahy o takzvané dvourychlostní Evropě.
Zkrátka: někdy je dobré ukázat svaly. Ovšem používat je k tomu, abychom mlátili po hlavách potenciální spojence, moc moudré není.
