Bez jistoty, že země patří těm, kdo se v ní narodili, žijí, pracují, vychovávají děti, předávají její kulturu a tradice, by zřejmě žádná společnost nemohla existovat. Ba nemohla by ani vzniknout a udržet se. Jakýkoli jen trochu silnější náraz zvnějšku by ji porazil, a i bez něj, by se vnitřně brzy zhroutila. Osud člověka a společenství bez domova, úděl národa bloudícího a svou zem postrádajícího je ten nejstrašnější a není divu, že nejsmutnější mýtus je o Ahasverovi, bludném Židovi. A lze pak i lépe pochopit, že nejodhodlanějším národem současnosti, hájícím svůj znovuzaložený domov, jsou Židé v Izraeli.
PEŇÁS: Země zažluklých bublin. Uprchlíky přijímám vs. uprchlíci jsou verbež |
Je krásné se potulovat po světě, cítit se dobře v mnoha kulturách, být kosmopolitou, který je doma tam, kde si pověsí klobouk, jak říkal Jiří Voskovec, světoběžník i vyhnanec. Ale to se týká jednotlivců, to je osobní volba vyvolených a silných.
Pospolitost lidí nutně potřebuje pocit domova, kde se mezi sebou domluví a kde má jistotu kořenů a perspektivu pokračování. Jakmile je ztrácí nebo na ně rezignuje, mění se v ohrožený a sebou nejistý houfec zmatených a sobě samým nerozumějících stínů. Žijí ze dne na den, vláčeni neujasněnými záchvěvy mysli, ve zmatku, kým vlastně jsou a proč tu jsou. Je jim pak jedno, jak to s jejich zemí, kterou již za svou ani nepovažují, nebo se stydí k ní hlásit, dopadne, protože o žádné budoucnosti ani neuvažují. Jsou jakoby vydáni napospas střídavě působícím vlivům, emocím a mániím, takže když o svou zemi přicházejí, ani to třeba nepoznají.
Promigrační iniciativa chystá na Zemana kvůli poselství žalobu. Za pomluvu |
Tak daleko u nás nejsme. Těžko ale říct, zda jsme na tom líp. Jsme zatím spíš ve fázi, kdy větší část obyvatelstva vesele zahýká a pak vycení výhružně zuby, když prezident Zeman pronese těžkým hlasem „Tahle země je naše. Není a ani nemůže být pro všechny.“ Té druhé, elitnější a menší části se zvedne žaludek a počne kvákat, že ne, že tahle země nám nepatří, že patří opravdu všem, pojďte sem, ostatní se postarají.
Tahle země je skutečně naše a ani Zeman by nám neměl vzít právo to říkat. Je to však zvláštní vlastnictví a stále obnovovaná smlouva. Je to dar, ale nemůžeme se k němu chovat jako k majetku, který nám byl dán k vyplundrování a sobeckému používání. Tím, že jsme se zbavili v minulém století jejich staletých složek, aktivně Němců a pasivně Židů, není naše jistota na její celé vlastnictví tak samozřejmá. Je to naše země, ale jenom v tom smyslu, že za ni bereme odpovědnost po dobu svých životů, abychom ji pak předali dalším. A případně ji propůjčili těm, kteří o svou vlast, pokud možno jen dočasně, přišli.
My o tu svou přijít nesmíme nikdy. A nic takového zatím nehrozí. Chovejme se ale tak, aby ona nechtěla přijít o nás.
