A já jako člen sněmovního výboru pro obranu věřím, že smlouva vejde v účinnost co nejdříve. Protože jak nám historie opakovaně ukázala, podcenění obrany státu má pro občany fatální následky. Kdy jindy než ve chvíli, kdy v Evropě již druhým rokem zuří válka, máme spolupracovat se spojenci?
Přesto se v posledních týdnech ozývají odmítavé a kritické postoje od opozice i různých aktivistů, kteří se nezdráhají označit obrannou spolupráci za ztrátu národní suverenity nebo strašit umístěním americké základny v ČR. Obě tyto teze musím odmítnout.
Cílem nové smlouvy je jasně nastavit právní rámec pro případný pobyt vojáků USA na našem území. To není žádná novinka. Už v roce 2008 jsme podepsali smlouvu NATO SOFA, která upravuje podmínky nasazení jednotek jednoho státu Aliance na území jiného. Součástí NATO jsme už 24 let, což je mimo jiné déle, než trvala sovětská okupace Československa.
Za tuto dobu cvičily a pobývaly na našem území tisícovky vojáků USA a jiných aliančních partnerů. Ovlivňovala snad jejich přítomnost nějak náš vnitropolitický vývoj? Zanechávají snad alianční vojáci na našem území nevratné ekologické škody tak, jako je u nás zanechala sovětská armáda? Nutí nás snad dnes USA nebo jiný stát NATO k tomu, abychom přijali jeho vojska na svém území? Nikoliv, veškeré kroky činíme ze svobodné vůle na základě vzájemné důvěry, spojeneckých vztahů a závazků.
Směr deštník USA. Obranná smlouva je jen krok, ne záruka |
Bez spojenců se neubráníme
Podotýkám také, že za dobu našeho členství v NATO bylo s USA, stejně jako s dalšími aliančními spojenci, podepsáno několik dalších bilaterálních smluv týkajících se obrany a bezpečnosti ČR. Žádná z těchto smluv naši suverenitu nijak neomezila. A mylné je i strašení americkou základnou. Americké jednotky už několik let působí v Polsku a pobaltských zemích mimo strukturu jednotek NATO. Přesto USA nemají na zřízení trvalé vojenské základny na území těchto států zájem, i když zmíněné státy o trvalý pobyt těchto jednotek na svém území dlouhodobě usilují.
Jako středně velký stát uprostřed Evropy jsme ve 20. století zažili dvě národní tragédie v podobě dvou okupací cizích mocností. Podobný osud měla také řada států na sever od našich hranic. Právě proto je v těchto státech diametrálně odlišný přijímavý postoj veřejnosti k přítomnosti vojsk USA na jejich území v rámci posílení obranyschopnosti země, protože obavy z ruského útoku jsou v Pobaltí a Polsku přítomné dosud. Oprávněně.
Že takový útok nemusí být jen iluze, nám intenzivně dokazuje ruská agrese vůči Ukrajině. Vývoj za poslední rok a půl jasně ukázal, jaké jsou dlouhodobé cíle Kremlu. A ať se nám to líbí, nebo ne, ruští představitelé jednoznačně proklamují, že si nárokují sféru vlivu tak, jak ji stanovily výsledky druhé světové války. Vzpomeňme si na výroky Vladimira Putina z ledna a února 2022 a jeho požadavky, aby se do Evropy vrátilo rozložení sil z roku 1997, tzn. stav před rozšířením NATO v roce 1999, mimo jiné právě o ČR.
Musíme v této souvislosti zkrátka akceptovat fakt, že stát naší velikosti není a nemůže být schopen se žádnému většímu agresorovi bez trvalé pomoci spojenců ubránit. Že agresor je skutečný a není daleko od nás, vidíme také. Dobré spojenecké vztahy s USA jsou pro naši obranu zásadní. Smlouva o vzájemné spolupráci nepřináší žádné otazníky ani rizika, ale pragmaticky stanovuje pravidla pro případ, že onu spojeneckou pomoc my nebo jiný spojenecký stát bude životně potřebovat. Smlouva navíc například řeší i ony ekologické, finanční, materiální i jiné škody, které by v této souvislosti mohly vzniknout.
