To se může přihodit každému, že se octne u víceméně slavnostní tabule a že mu je předloženo jídlo, jehož ještě nikdy nepojedl. Obyčejně to bývá nějaký mořský prevítek, něco v mušli nebo korýším krunýři; a kruci, jak se tohle jí? Vidličkou? Nožem? Rukou? V takové situaci nedá hodovník na sobě nic znát; rozhlídne se sice, ale tak, jako by ho právě něco napadlo, a pustí se do nápadně horlivého hovoru se svým sousedem. (Tak ať už někdo začne jíst!) Kupodivu, v té chvíli se skoro všichni stolující taky dají do nápadně horlivého povídání se svými sousedy; jenom jeden pán, který nemá komu co říci, váhavě honí vidličkou po talíři tu neznámou lahůdku. (Aha, vidličkou se to asi nejí!) Posléze se najde někdo, kdo s jakýms takýms zdarem načne ten tajemný chod; tu všichni se s úlevou chopí příslušného příboru a počnou jíst, tváříce se, jako by jak živi nejedli nic jiného než právě toto jídlo.
U tabule
To se také může stát každému, že mu vystříkne omáčka nebo ukápne červené víno; prostě na bělostném ubruse zrovna u jeho talíře se udělá skvrna. (Safra, zrovna u mého talíře!) (A není tu ještě někdo, kdo taky pobryndal ubrus? Ne, není. To je hloupé!) (Já na tu skvrnu položím vidličku.) (Tak! Teď mně ji sklepník odnesl.) (Tak tam dám housku.) (Ten nekola sklepník ji zase odnesl!) (Tak tam položím ubrousek.) (Ano, ale ostatní ještě jedí!) (Tak tam jen tak položím ruku.) "Ne, děkuji, já už nechci ovoce." (Hergot, kdy už bude to žraní u konce!)
Muž ve smokingu
Člověk je pozván na večer do společnosti; to asi bude smoking. A pak zjistí, že ti druzí jsou vesměs v šedivých a pruhovaných a všelijakých jiných šatech; divže nepřišli v papučích nebo trenýrkách! Kdyby aspoň jeden z těch chlapů měl taky smoking, abych nebyl tak sám! Ještě se mi budou smát, že jsem se tak nastrojil…
Nato se chování muže postiženého ojedinělým smokingem vyvíjí tou nebo onou ze dvou možných cest: Buď přátelsky hlaholí a chová se pokud možno nenuceně, aby dal najevo, že to pro něho nic, ale pranic zvláštního není, hodit se do smokingu, a že tak chodí i doma. Nebo uchovat až do konce rezervovanou a poněkud výlučnou izolovanost člověka, který ví, že on jediný je v právu, ale nechce to těm druhým příliš ukazovat.
Vycházkový oblek
Jindy naopak se dostaví člověk v šedivých nebo károvaných šatech mezi samé smokingy a naškrobené košile. V první chvíli je trochu uražen, že ho předem neupozornili, a potom se začne chovat poněkud výstředně a ostentativně, jako by hulákal: Já kašlu na váš formalismus, já jsem demokrat a pohrdám vámi, vy naškrobení panáci; a vůbec, ať žije revoluce!
Omylem zdravící
Pán jde po ulici, a najednou sebou trhne; tamhle, to je přece ten a ten! I vycení se nadšeným úsměvem a užuž se hrne rukou po klobouku, aby mocným rozmachem smekl. A tu ten, jejž považoval za toho a toho, k němu obrátí tvář neznámou a poněkud udivenou. V tom okamžiku ruka letící ke klobouku zaváhá, změní svůj směr a rozhodne se k nějaké nenápadné akci, například k podrbání za uchem, zatímco nadšený úsměv se honem předělá na lhostejné zašklebení. (Co vás nemá, pane! To neměl být pozdrav!) (No proto! Vždyť já vás neznám, pane!)
Domněle zdravený
Jde člověk ulicí a najednou – někdo zdraví. (Kdo to je?) I nadzvedne člověk klobouk, a tu se setká s poněkud uraženým pohledem neznámého zdravitele. (To víš, tebe jsem zdravil! To patřilo jinému, ty ňumo!) Nyní náš člověk blazeovaně, lhostejně dá zase na hlavu. (Já jsem tak zvyklý, že mne lidé zdraví! Věříte, že mě to jenom obtěžuje?)
Lidové noviny 24. 5. 1936
