Nekecat a platit narkomanům čisté jehly

Vzhledem k obrovské promořenosti ruských drogových uživatelů hepatitidou C a virem HIV nám nyní nezbývá než přestat vést řeči a začít těm cizincům, do kterých nám zdánlivě nic není, platit účinnou prevenci. Pokud to neuděláme, za pár let se nám tento problém vymstí v desetkrát větší intenzitě.

Od převratu v roce 1989 se česká veřejnost začala děsit invaze drog do čerstvě otevřené země a s ní spojených epidemií. Dnes, dvacet let po revoluci, můžeme s uspokojením konstatovat, že se naší zemi zatím vyhnula jak epidemie tvrdých drog, tak s nimi často spojené epidemie přenosných nemocí – žloutenky typu C a viru HIV, který způsobuje smrtelné onemocnění známé pod zkratkou AIDS.

První důvod, proč se drogy a drogové infekce nestaly v Čechách postrachem, je skutečnost, že směrem k oblasti drog nepřevážila represe. V naší zemi nikdy nebylo nějak drakonicky stíháno držení malého množství drog pro vlastní potřebu, a především nebyli pronásledováni sami uživatelé.

Tím se především zabránilo masovému šíření užívání tvrdých drog samotných – stát jim prostě masivní represí neudělal dostatečnou reklamu, a tak se problémové užívání tvrdých drog stalo záležitostí skupiny lidí, jejichž množství nikdy nepřesáhlo tři promile populace.

Masivní preventivní programy, ve kterých našla státní protidrogová politika své těžiště, samozřejmě k malému zájmu o tvrdé drogy přispěly také – a tak jsme bez ohledu na náhlé a skokové otevření hranic a náhlý skokový příchod tvrdých drog změnu ustáli bez větších šrámů. A to je úspěch, nad kterým je možné otvírat lahve šampaňského i jiných legálních drog.

Výměna jehel
Stejně zodpovědně jako poměr mezi primární prevencí a represí v naší zemi zafungovaly – díky expertům z pracovišť, jakými jsou například Centrum adiktologie Univerzity Karlovy či vládní meziresortní protidrogová komise, řízená po dobu své existence řadou osvícených odborníků – prevence terciální a všechny představitelné programy. Naprosto klíčovým prostředkem této strategie je pouliční a bytová výměna injekčních jehel, která u nás probíhá od devadesátých let a která celou porevoluční historii českého užívání tvrdých drog posunula do čisté, skoro sterilní podoby. Programy péče o uživatele prostě zajistily, že si narkomani nikdy nemuseli půjčovat jehly.

Ruský strach
Skutečnost, že se protidrogová politika dá dělat na rozdíl od té české i hodně pomýleně, neefektivně a hloupě, potvrzuje praxe zemí bývalého Sovětského svazu, ze kterých pro nás největší důležitost mají Ukrajina, Bělorusko a Rusko. V těchto zemích zvolili sice dávno vyvrácenou, ale populisticky atraktivní metodu tabuizace drogové problematiky, diskriminace uživatelů, striktní represe a zatlačování uživatelů na okraj společnosti.

 Žádná pozornost naopak nebyla věnována tomu, co skutečně funguje a co chrání před riziky spojenými s narkomanií. To jest – nikdo nevyměňoval jehly, nikdo nerozdával prezervativy, nikdo netestoval na HIV. Ruský narkoman je proto zatlačený do kouta, perzekuovaný, léta sdílející jehly a kvůli tomu i velmi často nakažený žloutenkou a HIV.

Prevence jako imperativ
Komparace popsaných zkušeností rozdílných přístupů k drogám by měla pro naši zemi být poučením i pro řešení epidemiologické krize, na kterou upozornil výzkum uživatelů tvrdých drog z bývalých zemí Sovětského svazu. Přestože se nabízí jako řešení především represe – v nápadech jako „poslat je domů“ nebo „pozavírat je“ – minulé zkušenosti ukazují, že to je to nejhorší, co můžeme udělat.

Pokud bychom zkoušeli na infekční narkomany z Ukrajiny a Běloruska aplikovat represi, tak se ještě více skryjí a budou dál úspěšně šířit nemoci, kterými jsou nakaženi. To, co snad jediné na daný problém může zafungovat, je maximálně rozšířit služby výměny jehel a testování na všechny narkomany, kteří na ulicích jsou, a doufat, že i ti z Východu se začnou chovat civilizovaně.