Byl to nějaký slunný podzimní čtvrtek roku 2000. V Karlíně, v redakci za viaduktem, opět nefungovaly počítače. Byl čas sázet sobotní přílohy. Markula, jak jsme jí říkali, se nabídla, že pro obrázek k ilustrátorovi zajede s disketou, Pavel do telefonu řekl: „Tak jo“ a tak se seznámili.
V Lidových novinách Markéta působila jako mecenáška a podporovatelka. Přinášela do nich svou veselou mysl, vzdělanou chytrost a potěchu z kouzlení, kterým robotickou výrobu laciných sdělení měnila v kulturní tvorbu a obecně prospěšnou činnost.
Za univerzitních studií si osvojila tu literární tradici moderních křesťanských intelektuálů, kteří se tuzemským pragmatickým národem plaví jako Sindibád po moři, objevují ostrovy pokladů a každou chvíli je něco sežere. Tradici, která ji učila, že nejdůležitější přístavy se nacházejí v nenápadných zátokách jako Tasov, Dobřichovice nebo Jáchymov.
Bez slávy, ale se ctí
Stejně jako v novinách si počínala i všude jinde. Konala, co bylo potřeba, od čeho ostatní utekli pro zjevnou nevděčnou namáhavost. Nejradši ale byla, když se mohla podělit o to, co uměla ze všeho nejlépe: vzdělávat se společně a tvořit se svými druhy, se studenty a žáky, s přáteli. Četla si s nimi a učila je číst a studovat. Na pražské filozofické fakultě, v literární akademii a naposledy v jáchymovské základní škole.
Takhle svému úkolu rozuměla část studentské generace roku 1989: totiž že dostala od osudu skvělou příležitost otevírat okna a obnovovat kulturní instituce osvobozeného národa. Čím těžší kus si kdo vzal, tím větší čest, která se obešla bez slávy.
Na to také dbala. Mnoho jejích příspěvků v novinách vyšlo buď anonymně, nebo pod různými přezdívkami. Nora Májová! Jen ať se čtenáři soustředí na sdělení, zejména když je text vynikající a budou jím zasaženi.
Radost, radost a hrdost se tu dostávají ke slovu. Smutek jen z předčasného loučení, bylo jí teprve 53 let.
