Neduhova osobnost byla nepřehlédnutelná. Nejen vizuálně, i když i zjev jakéhosi svérázného proroka s dlouhými vousisky byl zásadní složkou jeho charismatu. Písničkář a někdejší spoluhráč Svatopluka Karáska Karel Vepřek u příležitosti Neduhova úmrtí zavzpomínal na Facebooku: „Sváťa Karásek mi kdysi na Smíchově v Holečkově ulici vyprávěl, jak při pohledu z okna za svého mládí vídali obdivuhodnou postavu, které říkali zvíře Neduha. Měl prý každou nohavici kalhot jiné barvy a oni k němu shlíželi v nábožné úctě a maminka jim zakazovala se s ním kamarádit.“
Neduha o sobě umělecky poprvé dal vědět ve druhé polovině šedesátých let. Zběhl ze studií bohosloví, vydal se – což tehdy na krátkou dobu bylo reálné – na „kulturně-průzkumnou cestu“ do Anglie a Beneluxu, věnoval se výtvarnému umění, které nabízel na Starých zámeckých schodech, a také písničkářství. To provozoval nejčastěji pod širým nebem – jakousi nepsanou hlavní scénou první generace českých folkařů byl Karlův most.
Jeden z účastníků této doby Vlastimil Třešňák vzpomíná: „Na Karlově mostě měl každý svoje publikum. Hutka s Kalandrou na tom byli nejlépe. Jednak byli služebně nejstarší, druhak jim to přece jenom krásně znělo – dvě kytary, zpívali dvojhlasy. Někteří lidi chodili přímo na ně. A Paleček s Janíkem zase uspěli s tím, že měli u krku bílé fiží, naškrobené kraječky, v ruce flétničku a zpívali svůj hit Hele, lidi! Příští sezonu už měli angažmá v divadle Semafor. Pro ty byl Karlův most odraziště. Guru Jaroslav J. Neduha vynalezl ke své produkci divadýlko, recitování, happening. Ale odrazil se naštěstí jen do našeho ášramu, do hospody U krále brabantského.“
Před StB se skrýval v blázinci. Zemřel hudebník, spisovatel a herec Neduha |
Ano, pozice tohoto „guru“ byla u Neduhy výrazná a zásadní, stejně jako pravidelné návštěvy pražských, zejména malostranských hospod. Vždy měl kolem sebe početnou smečku obdivovatelů a také obdivovatelek – patřil k mužům, kteří sice nepatřili mezi krasavce, ale dokázali spousty žen okouzlit celou svou osobností: talentem k „blbnutí“, svérázným dada humorem, ztřeštěnými nápady. To všechno se odráželo i do části jeho pozdější tvorby. Její druhá polovina, ta klidnější a spíše folková, spíše korespondovala s Neduhovou vírou a přináležením ke starokatolické církvi.
Když zlatá první éra folku skončila, rozhodl se Neduha, duší rocker, založit rockovou kapelu, což sice v době čím dál většího utahování normalizačních šroubů nebyl možná nejlepší nápad, ale takhle o tom Neduha jistě neuvažoval. V klubovně v pražském sportovním centru Hagibor, kde se živil jako správce a ze které udělal jedno z center pražského neoficiálního muzikantského života, založil kapelu The Naive Extempore Band, jež se po úvodní folkrockové fázi stala součástí vznikající české scény alternativního rocku. Tedy scény, která byla hudebně neakceptovatelná pro mainstream, musela rezignovat na to, že jí budou vydávány oficiální desky nebo se dostane do médií, ale zároveň nechtěla spadnout do úplného undergroundu a z toho vyplývajícího absolutního zákazu oficiálního působení a koncertování.
Neduhova kapela, jejíž název byl časem upraven na The Rock & Jokes Extempore Band, tvořila prostřednictvím tzv. komponovaných pořadů, tedy koncertů, které měly pevně danou strukturu a scénář, nebyly jen obyčejně řazeným proudem písniček. Neduha vždy chtěl vyprávět příběh, což na alternativní scéně běžné nebylo, v tomto ohledu vlastně vždy zůstával folkovým písničkářem, byť se vyjadřujícím rockovým jazykem. Příběhy to ale byly vždycky značně bizarní, o čemž svědčí už jen názvy jednotlivých pořadů, například Pohřeb funebráka, Azbestový guláš nebo Ebonitový samotář.
Nejúspěšnějším a asi i nejlepším pořadem Extempore byla Milá čtyř viselců, kterou kapela připravila pro vystoupení na 5. Pražských jazzových dnech ve vyprodaném velkém sále pražské Lucerny. Festival pořádala Jazzová sekce, která tehdy, v roce 1977, byla navzdory svému názvu zásadním podporovatelem alternativního rockového hnutí a na svých akcích kapelám jako Extempore dávala prostor. Kvalita Milé čtyř viselců, zhudebněného trochu bláznivého příběhu z období třicetileté války, byla dána jistě i tím, že do Extempore právě nastoupil talentovaný hudebník Mikoláš Chadima.
Ten postupem času otěže kapely převzal, posunul ji k profesionálnějšímu a hudebně progresivnějšímu výrazu, stal se leadrem české alternativy, a Neduha sám od sebe ze skupiny vystoupil. Už ho to prostě nebavilo. Josef Vlček, hudební publicista a někdejší aktivista Jazzové sekce, vzpomíná: „Věčně rozlítaný bohém sice rád vystupoval, protože jeho charisma bylo tak velké, že měl vždycky během několika minut publikum v hrsti, což dělá každému umělci dobře, ale velice nerad zkoušel. Nebavilo ho věčné diskutování o tom, co a jak změnit nebo jinak udělat.“
A Mikoláš Chadima dodává signifikantní historku: „Neduha tehdy byl především textař a pódiová osobnost, pohodář, který si užíval života a nenáviděl spory. U Radimovky (program Extempore pro 6. Pražské jazzové dny, pozn. aut.) probíhalo opravdu těžký zkoušení, ale Jarda přestal na zkoušky chodit. Objevil se až na poslední zkoušce. Ptali jsme se, kde byl. – ‚Plachtil jsem!‘ Zatímco my jsme zkoušeli, on si jezdil na plachetnici někde pod Vyšehradem! Zvykli jsme si, že my nesmíme dělat žádné chyby, ale Jarda si může dělat, co chce, a když přijde problém, musíme ho podržet.“
Vzhledem ke svému extrovertnímu životu a veřejnému a kulturnímu působení byl Neduha prakticky už od konce šedesátých let v hledáčku Státní bezpečnosti. Její tlak vyvrcholil v roce 1983, kdy jej v rámci tzv. akce Asanace (která měla prostřednictvím vyhnání do exilu zbavit Československo nejvýraznějších opozičních osobností) přinutila k odchodu do Rakouska. Ve Vídni se zapojil do exilové komunity, založil tamní odnož skupiny Extempore a koncertoval po rakouských klubech.
Vrátil se brzy, když ještě Sametová revoluce byla v plném proudu. Po prvním nadšeném přijetí, se kterým se setkával každý navrátilec, jej tak trochu převálcovala nová, zcela jiná doba. Sice neustále stavěl a opouštěl kapely, u labelu Black Point a posléze Galén konečně oficiálně vyšly staré (hlavně koncertní) nahrávky Extempore, do té doby sehnatelné pouze na samizdatových kazetách, došlo dokonce k novému nahrání a koncertnímu provedení Milé čtyř viselců, Neduhovo publikum ale už tvořili výhradně pamětníci. I pro ty hudebník napsal několik knih včetně sebraných textů Antizpěvník a svérázných pamětí Životaběh.
