NĚMEČEK: Nejsme v Peru ani v Rusku, dokud ctíme soud

Když v roce 2002 v Argentině odstoupilo postupně pět lidí z úřadu prezidenta, to byla zárodečná ústavní krize. Když v roce 1993 Boris Jelcin válčil s parlamentem, v závěru doslova (s tanky v ulicích a s oficiálně uváděnými 187 mrtvými) to byla ústavní krize. Když v roce 1992 peruánský prezident Alberto Fujimori převzal s pomocí armády pravomoci Kongresu, to byla ústavní krize par excellence. Ale o čem je to řeč v Česku na podzim 2009? Kolik divizí má doktor Rychetský?

Ústavní krize je země bez rozhodčího. Jedna moc ve státě nerespektuje druhou, není jasné, kdo vládne a kdo rozsuzuje; pokud chybí cestovní mapa ze šlamastyky, zbývá jen hrubá síla. V této situaci vůbec nejsme. Po prvotním šoku politici slíbili respektovat Ústavní soud.

Můžeme se ale do potíží dostat, protože patnáct soudců stojí před bezprecedentní otázkou. V podání poslance Melčáka (či lépe: advokáta Jana Kalvody) se poprvé otevírá možnost, aby Ústavní soud přezkoumal ústavní zákon. Mazaně napsaná stížnost tvrdí, že brutální zkrácení volebního období – byť formou ústavního zákona – narušilo samo jádro ústavy: článek 9 a jeho "podstatné náležitosti demokratického právního státu".

Tady jim nepomůže paralela z ciziny. Jen volně se tomu podobá rozhodování německého Ústavního soudu v roce 2005, který posuzoval úmyslnou prohru v hlasování o důvěře. (Kancléř Schröder "jako" požádal o důvěru a vládní poslanci se podle domluvy zdrželi, takže prezident směl vypsat předčasné volby. U nás by tomu odpovídaly tři nevážně míněné pokusy o sestavení vlády.) Kalvodova stížnost má slabá místa a Rychetského soud si už několikrát uložil velkou zdrženlivost ve věcech volebních. Ale ať to dopadne jakkoli: nejnebezpečnější výrok, který zatím zazněl, byl návrh, aby se rozhodnutí soudu ignorovalo. Až takovými nápady začíná ústavní krize.