Není právě jiskřivá. Ale nejde ani o žádné bezejmenné právníky jako v dobách, kdy Václava Klause přestalo vybírání bavit a dalo se jen dohadovat, kdo mu vnukl nápad na lokální právničku z Plzně nebo učitelku římského práva.
Jan Filip je nejuznávanější ústavní právník z těch, kdo se nikdy nestali ústavními soudci. Dosud byl nad ním skleněný strop kvůli funkci v KSČ– ale pokud si to někdo odpracoval, pak on: na Ústavním soudu byl dvacet let asistentem a ani ve funkci vedoucího katedry mu nezatuhl mozek.
Milada Tomková je expertka na důchody z Nejvyššího správního soudu. Máme-li vůči ní pochyby, pak se týkají jen jejího postoje k tzv. česko-slovenským důchodům, z nichž se stala prestižní bitvička Ústavního a Nejvyššího správního soudu. Tomková ji posouvala na evropskou úroveň s vytrvalostí hodnou lepší věci.
Pokud jde o Vladimíra Sládečka: škoda, že se Rychetský při rozhlížení po pražské fakultě řídil heslem „nevěř nikomu pod osmapadesát“. U Jaroslava Fenyka nelze od LN čekat, že by přešly bez zdvižení obočí jeho minulost vojenského prokurátora.
Ale u všech budou důležitější jejich postoje po roce 1989. To je největší změna v myšlení, již přináší „třetí“ Ústavní soud.
