V Berlíně byla cíleným útokem na kritickou infrastrukturu vyřazena z provozu elektřina pro desítky tisíc lidí. Nešlo o technickou poruchu, ale o úmyslný čin, ideologicky ospravedlňovaný jako „spravedlivý“. Téměř týden bez proudu v zimním období, bez teplé vody, bez základního komfortu. A přesto jen velmi omezená veřejná debata.
Nejde přitom jen o Berlín. Jde o precedens.
Nátlak, nikoli symbolický protest
Evropa si začíná zvykat na to, že zhoršení základních životních podmínek určité skupiny obyvatel lze rámovat jako legitimní nástroj politického či morálního boje. Pokud jsou „ti druzí“ dostatečně vzdálení – ideologicky, třídně, hodnotově – objevuje se nebezpečná věta: „oni si to vlastně zaslouží“.
Levicoví extremisté v Berlíně způsobili masivní blackout |
Tady se láme něco podstatného.
Útoky na infrastrukturu nejsou symbolickým protestem. Jsou to formy nátlaku, které dopadají na civilisty, nikoli na abstraktní systém. Vypnutá elektřina, voda nebo doprava nejsou metafory – jsou to konkrétní zásahy do každodenního života. A pokud se takové jednání začne normalizovat jen proto, že je motivováno „správnou“ ideologií, posouváme se na velmi tenký led.
Z bezpečnostního hlediska mluvíme o hybridních hrozbách. Z hlediska společenského o erozi důvěry. A z hlediska politické kultury o zásadní otázce: kde je hranice mezi protestem a kolektivním trestem?
V Berlíně zůstávají bez elektřiny tisíce domácností, opravy komplikují mrazy |
Nebezpečné na celé situaci není jen to, že k takovým činům dochází. Nebezpečné je ticho kolem nich. Únava z krizí, pocit, že „to je daleko“ – i když geograficky není – a selektivní morální citlivost vytvářejí prostředí, ve kterém se hranice přijatelného rychle posouvají.
Co je a co už není přijatelné
Evropa dnes nestojí před otázkou, zda má sílu čelit vnějším hrozbám. Stojí před otázkou, zda si dokáže zachovat vnitřní hranice toho, co považuje za nepřijatelné. Pokud připustíme, že cílené zhoršení života některých lidí je ospravedlnitelné jen proto, že jsou „ti špatní“, vzdáváme se přesně těch hodnot, jimiž se tak rádi vymezujeme vůči světu kolem nás.
Nejde o paniku. Jde o pozornost. A o to, zda dokážeme rozpoznat varovné signály dřív, než se stanou novým normálem.
Protože Berlín není daleko. A Evropa nezačíná ani nekončí na titulních stránkách světových konfliktů. Začíná doma.
