Zdálo se, že období okupace, holokaustu a vyhnání snad nikdy nepřestane ovlivňovat aktuální společenskou situaci v obou zemích. V souvislosti s touto minulostí, jež neustále zasahovala do přítomnosti, panoval v lepším případě pocit bezmoci, v horším případě dokonce pocit strachu.
Proto není divu, že si obě společnosti postupem času našly náhradní kolbiště s cílem vyřešit a překonat historické konflikty jinými prostředky. Pro Čechy to byly fotbalové stadiony ve snaze konečně porazit ty údajně neporazitelné Němce, pro Němce zase hokejové arény, spojené s touhou ukázat favorizovaným Čechům, zač je toho loket. I když se některá z těchto vítězství stále ještě oslavují, můžeme s úlevou konstatovat, že se oba národy po revoluci snažily tuto dobu nechat za sebou a konečně se se společnou minulostí vyrovnat.
Opravdový zlom
První snahou o průlom na tomto poli byla již v roce 1992 československo-německá Smlouva o dobrém sousedství a přátelské spolupráci. Opravdového zlomu se však podařilo dosáhnout v roce 1997, kdy vlády a později také parlamenty obou zemí schválily Česko-německou deklaraci o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji a vdechly jí život založením Česko-německého fondu budoucnosti.
Ne na mém dvorku. Jak Česko a Německo usnadňují důležité stavby |
Ústředním bodem tohoto dokumentu, který se měl věnovat především budoucím vztahům, byla právě společná minulost. Minulost, jež se po mnoho století nesla ve znamení opravdové pospolitosti a vzájemného obohacování česky a německy mluvícího obyvatelstva v části světa, kterou výstižně označujeme jako „střední Evropu“. V roce 1997 však stále ještě existovaly důvody, kvůli nimž se na sebe Češi a Němci dívali s jistou dávkou podezřívavosti. Co když Němci přece jen usilují o „čtvrtou říši“ nebo o vrácení Sudet? Popírají Češi vyhnání Němců? Nalezení shody v podobě formulace zdůrazňující, že minulost nesmí v budoucnu zatěžovat vzájemné vztahy, je v tomto kontextu nutné považovat za diplomatický majstrštyk.
Ministři zahraničních věcí obou našich zemí, Jan Lipavský a Annalena Baerbocková, ve včerejším společném prohlášení zdůraznili, že se společná deklarace zasloužila o respekt a důvěru mezi našimi zeměmi. Vsadila totiž na oba tyto aspekty – jak na respekt, tak na důvěru – a odmítla pokračování starých konfliktů. Navíc vytvořila nástroje, jako je například Česko-německý fond budoucnosti a Česko-německé diskusní fórum, které umožnily napříč hranicemi budovat a prohlubovat respekt a důvěru také v rámci každodenního setkávání Čechů a Němců. Vznikl tak dobře financovaný institucionální rámec pro každodenní spolupráci založenou na stále silnější a silnější důvěře.
Mnoho příkladů potvrzuje, že společná deklarace funguje a pomáhá dodnes. Za zmínku stojí jak nespočet českých iniciativ usilujících o probádání společné minulosti, které s úžasnou samozřejmostí spolupracují s bývalými německými obyvateli a jejich potomky, tak i rozmanité a úspěšné iniciativy Fondu budoucnosti. Dalším důkazem je také skutečnost, že dnes český a německý velvyslanec píší společný článek věnovaný tomuto tématu. Z historického pohledu se jedná o marginálii, v době před podpisem Deklarace by to však bylo naprosto nepředstavitelné!
Dobrý soused a spojenec
Je pravda, že Češi a Němci – stejně jako ostatní Evropané i všichni naši současníci – stojí před obrovskými výzvami. V roli onoho kolbiště, na němž je nutné obstát, jsme minulost už dávno nahradili budoucností. V době, kdy se interpretace historie stává na jiných místech našeho kontinentu stále častěji nástrojem politického boje, se jedná o opravdový výdobytek. V rámci česko-německých vztahů jsme dosáhli mnoha úspěchů. A při pohledu na všechny úkoly, které nás v budoucnu čekají, je velmi důležité a zároveň uklidňující se alespoň na chvíli zastavit a uvědomit si, že těmto výzvám nečelíme sami a že máme hned v sousedství dobrého přítele a spojence, který nám pomůže budoucnost lépe chápat a zvládnout.
Autoři jsou velvyslanec České republiky v Berlíně a jeho protějšek ze Spolkové republiky Německo v Praze.
