V sedmdesátých letech byla Čína vyčerpaná z maoistického hospodářského experimentu. V září 2026 uplyne padesát let od Maovy smrti. Čína během této doby přijala kapitalismus. Je domovem několika stovek dolarových miliardářů (450 až 800, podle různých odhadů; pro srovnání, v USA žije asi 900 miliardářů). V Číně funguje několik akciových burz, stát přerozděluje menší podíl ekonomiky než evropské sociální státy.
Proměna dogmatického socialismu v tvrdý kapitalismus je fascinující. Vzniká ovšem otázka, jak by svět měl k současné Číně přistupovat.
Oteplení mezi Pekingem a Washingtonem
Pokud jde o USA, Trumpova administrativa vstoupila do druhého funkčního období s agresivní obchodní rétorikou – cla na některé druhy čínského zboží se dočasně vyšplhala až na 145 procent – ale po osobním setkání Trumpa a Si Ťin-pchinga na podzim 2025 nastalo výrazné oteplení. Washington následně uvolnil exportní režim a umožnil licencované prodeje vybraných pokročilých AI čipů Nvidia do Číny. Nová Národní obranná strategie z ledna 2026 Čínu ani nenazývá „strategickým konkurentem“ – místo toho hovoří o „respectful relations with China.“
Merz přijel poprvé do Číny. Se Siem řešil prohloubení vztahů i válku na Ukrajině |
Analytici se v interpretaci tohoto obratu rozcházejí. Část z nich tvrdí, že Trump si kupuje čas k posílení vojenského odstrašení a budování alternativních dodavatelských řetězců, přičemž Čínu tiše izoluje od jejích spojenců a zdrojů. Pesimisté naopak varují, že Washington obětoval klíčové technologické výhody a strategické pozice výměnou za krátkodobé obchodní dohody, zatímco Peking svou sebedůvěru a vliv ve světě naopak posiluje.
Pokud jde o Rusko, tato geograficky velká země má desetinu obyvatel a desetinový HDP ve srovnání s Čínou. Kontrasty stěží mohou být větší: ruská ekonomika dlouhodobě stagnuje; je založena na těžbě surovin; téměř postrádá sektor vyspělých technologií a ruský průmysl je z větší části beznadějně zaostalý. Rusko má území a přírodní zdroje, Čína má početnou populaci a rozvinutý průmysl — obojí potřebuje území a zdroje.
Vzhledem ke své historii se Čína vyhýbá přímé konfrontaci. Namísto toho posiluje své komerční pozice v Rusku. Obchodní provázanost Číny a Ruska od roku 2022 dramaticky vzrostla – bilaterální obchod se do roku 2024 více než zdvojnásobil na 245 miliard dolarů ročně, přičemž Čína dnes absorbuje zhruba třetinu ruského vývozu a dodává zhruba 35 až 50 procent ruského dovozu.
Vztah je přitom hluboce asymetrický: Rusko z tohoto partnerství chce a potřebuje více, než je Čína ochotna poskytnout a za sankcionované zboží si nechává tvrdě zaplatit. Průměrná cena, kterou Moskva platila za čínské exporty takovéhoto zboží, vzrostla mezi lety 2021 a 2024 o 87 procent.
Na finančních trzích je čínský průnik ještě výraznější. Podíl jüanu na transakcích ruských měnových trhů vzrostl z pouhých tří procent v roce 2022 na 54 procent v květnu 2024, po amerických sankcích v létě 2024 dosáhl dokonce neuvěřitelných 99,8 procenta. To dále posiluje roli čínské měny v ruských zahraničních transakcích a zvyšuje závislost na čínské finanční infrastruktuře. To Pekingu dává do rukou páku, kterou může kdykoliv využít. Čína tak prostřednictvím jüanu systematicky vytlačuje dolar z ruské ekonomiky a buduje závislost, jejíž geopolitické důsledky sahají daleko za rámec pouhého obchodu.
Když se Čína a EU „doplňují“
A jak se k Číně staví EU? Kdybychom chtěli odpovědět krátce a cynicky, Evropa a Čína se navzájem doplňují: Evropa likviduje svůj průmysl, Čína jej buduje; Evropa snižuje emise, Čína ve výši emisí Evropu dohání a předhání. Bylo by vskutku zajímavé slyšet, co si Si Ťin-pching se svými ministry povídá o Evropě za zavřenými dveřmi. (Asi by to nebylo pro náš kontinent příliš lichotivé hodnocení.)
Přístupy členských zemí se výrazně liší. Německo musí balancovat mezi tlakem na Čínu a strachem ze ztráty trhů (viz Merzova pekingská návštěva). Berlín navzdory čínským exportním kontrolám vzácných zemin nebyl schopen prosadit ani jeden projekt z miliardového fondu na snižování surovinových závislostí – do rozpočtu 2025 se dostalo pouhých 13 milionů eur.
Francie zaujala ostřejší tón: Macron otevřeně kritizoval Čínu za „podspotřebu“ zahraničního zboží a „masivní přebytky kapacit“ – nicméně toto vše jsou jen slova. A pokud jde o Španělsko, Irsko nebo Maďarsko, tyto země jsou buď příliš ekonomicky propojeny s Čínou, anebo politicky neochotny konfrontaci přiostřovat.
Svět byl dlouhá desetiletí zvyklý Čínu podceňovat. Nejprve jako zaostalou diktaturu, pak jako kopírku bez vlastních nápadů, nakonec jako ekonomického tygra bez politických zubů. Mezitím Čína drží ruskou ekonomiku za krk, vyjednává s Amerikou jako rovný s rovným a Evropu poráží v její nejsilnější disciplíně, jíž je automobilový průmysl. Patrně už nastal čas přestat řešit pseudoproblémy.
