Jde o pravidlo, které se zjednodušeně nazývá dluhová brzda, v němčině Schuldenbremse; fakticky se ale netýká přímo dluhu, nýbrž rozpočtových deficitů (jejichž hromadění vede k nárůstu dluhu). Podle tohoto pravidla by celkový rozpočet federální vlády neměl skončit deficitem přesahujícím zhruba třetinu (přesně 0,35) procenta HDP.
Slabé vítězství Merze, hrozí další růst krajní pravice, hodnotí volby německý tisk |
Pravidlo začalo platit v roce 2016, ale vepsáno bylo do ústavy už v roce 2009. Šlo o reakci na skutečnost, že podíl německého dluhu vůči HDP se tehdy už několik let pohyboval zřetelně nad 60procentní hranicí, kterou by členové eurozóny podle příslušných smluv měli u tohoto ukazatele dodržovat. Němci tedy hledali způsob, jak zadlužení vrátit pod onu dohodnutou hranici 60 procent. Zvolili si ovšem způsob hodně nešťastný.
Dlouhodobá vyrovnanost
Na tomto místě se přemýšlivý čtenář možná zarazí: ale co je na tomto postupu nešťastného? Cožpak není správné, když je stát ze zákona povinen hospodařit (aspoň téměř) vyrovnaně?
Není. V této krystalicky jednoduché podobě je požadavek na vyrovnanost veřejných financí nemístný. Zaprvé, čas od času se stává, že z nějakých nepředvídaných důvodů dojde v rámci rozpočtu ke zřetelnému poklesu příjmů (viz covid) nebo nárůstu výdajů (viz povodně), a my asi nechceme ministry financí tlačit k tomu, aby rozpočet ihned vyrovnali nějakými drsnými protiopatřeními.
Německým kancléřem bude Merz, slaví i druhá AfD. Scholz mluvil o hořké porážce |
Zadruhé, představme si, že se ekonomika sune do recese, kdy poptávka slábne a na straně nabídky hrozí propouštění zaměstnanců a firemní krachy. V takové chvíli je přece jedině dobře, pokud se státní rozpočet dostane do deficitu, kterým aspoň kus té chybějící poptávky nahradí a zajistí, že ekonomika nespadne tak hluboko.
Samozřejmě je třeba, aby takto vynuceně nebo i záměrně vzniklé deficity byly později kompenzovány přebytky – ale až později, postupně a až na to bude ekonomika dost silná. Zkrátka jedním z úkolů veřejných financí je stabilizace ekonomiky po různých šocích. Správné je tedy požadovat, aby státní rozpočty byly vyrovnané nikoliv v každém roce, nýbrž dlouhodobě, v průměru, po vzájemném vykompenzování různých přechodných cyklických a jiných výkyvů.
Čtenáři, kteří se trochu seznámili i s podrobnostmi německé dluhové brzdy, ale jistě pořád ještě kroutí hlavou: Vždyť ta brzda přece na tyhle věci myslí! Onen limit třetiny procenta HDP ve skutečnosti není myšlen zcela natvrdo! Podle příslušného paragrafu německé ústavy má být dodržen u čísla, které bylo nejdřív očištěno o vliv cyklu. Pokud tedy německou ekonomiku v daném roce trápí slabá poptávka, limit pro deficit překročen být může. Stejně tak pravidlo dává prostor pro dopad přírodních katastrof.
Kde je tedy problém? Ano, německá dluhová brzda připouští vliv přechodných výkyvů, ale jen některých. Například prudké zvýšení rozpočtových výdajů od roku 2022 v důsledku pomoci Ukrajině napadené barbary z Východu už se do povolených výjimek nevešlo.
Skvělý den pro Německo, pochvaluje si Trump úspěch konzervativců a AfD |
A je tu ještě jeden, velmi specifický a zcela zásadní druh výdajového „výkyvu“: veřejné investice. Jinak řečeno, výdaje na budování a údržbu takzvaných veřejných statků – od škol přes dopravní infrastrukturu až po výzbroj německé armády.
Za normálních okolností, tedy bez dluhové brzdy německého typu, výdaj na investici vnese do rozpočtu zřetelný posun směrem do deficitu, načež ale v dalších letech tato investice zlepší výkon ekonomiky, což zvýší rozpočtové příjmy, a to umožní investici postupně splatit.
Chabá státní opora a servis
Jak tuto standardní rozpočtovou úvahu mění požadavek vytvářet nanejvýš jen zcela miniaturní deficit? Inu tlačí německé vlády ke dvěma možným řešením: buď hradit investice z běžných příjmů, a tedy na úkor výdajů třeba na platy lékařů a sociální dávky, nebo investice vůbec nedělat.
Které řešení si politik asi tak vybere? Šetření na platech nebo dávkách dolehne na voliče poměrně brzo (navíc ani nedává smysl, aby investici hradili dnešní daňoví poplatníci, pokud z ní budou mít prospěch především poplatníci v následujících letech a desetiletích). Naproti tomu nedostatečná výše investic se obvykle projeví až po letech a spíš plíživě: silnice se budou propadat čím dál víc, energetické sítě budou čím dál přetíženější a podobně. Německé vlády šly nepřekvapivě cestou výrazně utlumených investic.
Přitom ale právě dobrý stav veřejných statků je – vedle už zmíněné stabilizace ekonomiky – další klíčovou rolí veřejných rozpočtů. Pokud veřejné investice váznou, vázne i růst celé ekonomiky. Německé zadlužení sice díky dluhové brzdě skutečně do roku 2019 kleslo pod 60 procent (než zase vyskočilo v důsledku covidu); cenou za tento statistický úspěch je ale fakt, že německý stát poskytuje tamní ekonomice čím dál chabější oporu a servis. Není pochyb, že jde o jednu z příčin už tři roky trvající německé hospodářské stagnace.
Nejen našim západním sousedům, ale i nám v Česku, jehož ekonomika je na tu německou velmi těsně navázána, nezbývá než držet nové německé vládě palce, aby ekonomicky zjevně hloupý experiment s dluhovou brzdou ukončila. Autoři ekonomických učebnic dosavadní německou zkušenost jistě rádi využijí, ale bohužel v kolonce „jak to nedělat“.
