Jak by mělo být všeobecně známo, za inflační vlnu v roce 2022 mohou především dva faktory. Za prvé, pandemie covidu během předchozích dvou let. Během této doby prožívali centrální bankéři fóbii, že ceny zboží a služeb klesající v důsledku přechodného výpadku poptávky způsobí deflaci a hospodářskou krizi. Pustili se proto horečně do pumpování peněz do ekonomik ochromených lockdownem. Nějakou dobu se nic nedělo – co se také mělo dít v prostředí, kde je skoro všechno zavřeno a lidé jsou doma?
Pohádka se šťastným koncem? Německá fiskální Sněhurka nevypadá zcela zdravě |
Potom covid ustoupil a ekonomiky se daly opět do pohybu, ovšem s peněžní zásobou, která mezitím vzrostla o dvojciferné procentní hodnoty. K tomu se ještě v Evropě přidal efekt dražších energií, neboť Rusko začalo škrtit dodávky plynu již v srpnu 2021.
Zadlužování s vyššími úroky
Tolik ve velké stručnosti k příčinám inflace. Její důsledky ale nezmizely: jsou patrné v úrokových sazbách, které jsou mnohem vyšší, než bývaly za covidu a před ním.
Například výnos německého dluhopisu s desetiletou dobou splatnosti býval mnohdy dokonce záporný. Během let 2019 až 2021 byla dlouhá doba, kdy investoři museli dokonce platit za privilegium půjčit své peníze německé spolkové vládě! Podle posledních čísel nyní tento dluhopis nese +2,78 procenta. To sice není žádná lichvářská sazba, ale přece jen o něčem vypovídá. Hovoří o tom, že Německo si už nemůže půjčovat zadarmo.
V průběhu posledních tří let došlo v Evropě k dramatickým událostem, které donutily tradičně rozpočtově konzervativní Němce k opuštění dluhové brzdy. Německo se chystá zvýšit svůj státní dluh až o dva biliony eur, což odpovídá bezmála polovině HDP za rok 2024. Cíl: posílení obranyschopnosti a investice do infrastruktury.
Tento krok přichází v době, kdy celosvětové zadlužení prudce stoupá. Jen v loňském roce si státy a podniky po celém světě půjčily na kapitálovém trhu asi 25 bilionů dolarů, což odpovídá 22 procentům globálního HDP. Podle nedávno zveřejněné zprávy OECD dosahují celosvětové státní a podnikové dluhy obchodované na dluhopisových trzích hodnoty více než 100 bilionů dolarů.
Česká ekonomika je v nejlepší desítce zemí Evropské unie, ukázala analýza |
To samo by ještě nemuselo tolik vadit, ale do konce roku 2027 bude splatných 45 procent státních dluhů zemí OECD a 40 procent státních dluhopisů v rozvíjejících se a rozvojových zemích. Většina těchto dluhů byla přijata před rokem 2022 za extrémně nízkých úrokových sazeb, což znamená, že refinancování bude podstatně dražší.
Německo se tedy bude více zadlužovat v podmínkách vyšších úrokových sazeb. To může znít poměrně varovně, ačkoli zrušení pevného limitu růstu zadlužení v Německu bylo z bezpečnostního hlediska nezbytné. Způsob, jakým k tomu došlo, nicméně představuje pro velkou část obyvatelstva kulturní šok, připouští ekonom Henrik Müller v magazínu Der Spiegel. Tradiční západoněmecké uvažování, založené na bolestných zkušenostech z první poloviny 20. století, zdůrazňovalo potřebu extrémně opatrné finanční a měnové politiky. S tím je nyní zřejmě konec.
Rezervy tu jsou
Může si Německo takové zadlužování dovolit? Podle Müllera ano. I kdyby německý dluh vzrostl o plánované dva biliony eur, stále by byl nižší než současné zadlužení Francie, Velké Británie nebo USA. Některé evropské země již nyní vydávají značnou část svého HDP na dluhovou službu (úroky ze státního dluhu) – Itálie čtyři, USA pět a Řecko šest procent, zatímco Německo zatím jen něco málo přes jedno procento.
Proč německá ekonomika chřadne a jak je na tom při řešení podobných potíží Česko |
Pro udržitelnost takto navýšeného dluhu je klíčové posílit hospodářský růst, uvádí dále Müller. Potenciál růstu německé ekonomiky v současnosti dosahuje jen 0,5 procenta ročně oproti 1,5 procenta v předchozím desetiletí. Jak toho lze dosáhnout?
Za prvé stabilizací zaměstnanosti. Do roku 2035 dosáhne 13 milionů Němců důchodového věku. Řešením by mohlo být motivovat ty, kteří jsou dostatečně zdraví, k pozdějšímu odchodu do důchodu. Dále je možné povzbudit lidi pracující na částečný úvazek (což je neuvěřitelných 40 procent všech německých zaměstnaných) k odpracování více hodin. Nyní pracují v průměru 22 hodin týdně.
Za druhé zvýšením produktivity. Zde Henrik Müller uvádí „chytré investice do obrany“, které by mohly nastartovat inovace i v civilních sektorech. Studie MMF ukazuje, že zvýšení státních výdajů na výzkum o třetinu by mohlo zvýšit roční hospodářský růst na obyvatele o 0,2 procentního bodu.
Z pohledu české ekonomiky, která do značné míry na Německu závisí, můžeme doufat, že německé zadlužení bude skutečně chytré. Kdyby mělo jít o pouhou expanzi sociálního státu na dluh, byla by to velká zátěž i pro jinak robustní německé hospodářství.
