Můj skoromanžel, jak se zdá, virózu, ať už zemanovskou, či lidskou, dostat nemůže. Já na něco takového padnu jednou nebo dvakrát do roka, ale on se ode mě za poslední dvě dekády ještě ani jednou nenakazil, i když bydlíme v jednom bytě a spíme v jedné posteli.
Pravda, já se zase zdám být odolnější vůči africkým chorobám. Za tři měsíce, které jsme spolu strávili v Nigérii, K. třikrát ochořel malárií (rozuměj: měl vysokou horečku) a jednou jsme ho museli na motorce přepravit do špitálu, aby ho dali na kapačky. Brácha Efeota řídil, K. napůl visel uprostřed a já jsem seděla vzadu a dávala jsem pozor, aby nespadl.
Tuberkulóza zabíjí víc než HIV a malárie dohromady. Přitom víme, jak ji léčit a moc by to nestálo |
Mně za celou dobu nebylo nic.
Pokud chceme být oba pořád zdraví, nejspíš bych se já měla přestěhovat do subsaharské Afriky a K. by měl zůstat v „Bílé zemi“.
Já vím, odporuje to hned několika poznatkům o imunologii – lidé by se přece měli „přizpůsobit“ prostředí, ve kterém žijí, a lokální nemoci by na ně neměly působit tak mocně jako na přistěhovalce, i kdyby „přizpůsobení“ znamenalo jen to, že ti nejnáchylnější k nákaze po několika generacích vyhynou. V Africe bych já měla umírat na malárii, spavou nemoc nebo žlutou zimnici a v Evropě by K. měl být tím, kdo má věčně ucpaný nos, bronchitidu a kašel. Ale takhle to my dva prostě máme.
K. ještě nikdy neměl rýmu. A protože je, jak víme, zkušenost nepřenosná, neumí si představit, jak mi je, když rýmu mám. Ani o léčbě osob postižených rýmou nic neví. Jistě, je to jen paliativní léčba, to všichni víme. I tak ochořelému pomůže, když mu donesete horký čaj s citronem, omotáte mu kolem krku vlhký hadr nebo aspoň co chvíli pronesete: „Chudáku! Tobě je vážně blbě, viď?“
K. nezvládl nic z výšepsaného. Co se známe, jeho péče o mé nemocné já spočívá v tom, že se nade mnou zastaví, nakloní hlavu na stranu a dělá: „C, c, c, c, c, c, c!“ Neví, co si s bělošskou chorobou počít.
Malárie, lepra i syfilis. Na Západ se vrací nemoci z viktoriánské éry |
Ujistila jsem ho, že to neví nikdo. Rýma se léčí všemožnými metodami a žádná nefunguje. Moje babička mi při každém zakašlání kladla na prsa křenovou placku. Snažím se v tom nevidět pasivní agresi, ač jí vždycky tak divně svítily oči, když mě ujišťovala, že mi placka udělá líp. Pokud vím, udělala mi jen rudý flek na kůži, který pálil jak čert. Pravda, utrpení z rýmy se zmenšilo, vytěsněno skutečnou bolestí.
K. mě ale trumfnul: tradiční léčba malárie v jeho kmeni spočívala v tom, že nemocného posadili na prkno zavěšené na lanech, pak lana zkroutili, jak jen to šlo, načež ho pustili, takže se roztočil jako čamrda.
„A pomohlo to?“
„Asi ne. Ale udělali pro něj aspoň něco!“
